Savci nejsou rovnoprávní partneři

  10:03
Brněnská prozaička Květa Legátová píše celý život pod pseudonymem. Jakožto kantorka nepříliš nakloněná bývalému režimu prošla od začátku padesátých let řadou zapadlých vsí slováckých kopanic, odkud čerpala náměty pro většinu svých povídek. Život podle ní spočívá v kontrastech: "To, co přijímáme jako skutečnost, můžeme zítra vidět úplně jinak," usmívá se osobitá autorka, která loni na podzim, ve svých jedenaosmdesáti letech, debutovala vyzrálou prózou Želary a před několika týdny vydala novelu Jozova Hanule.

Ta je předlohou k právě natáčenému filmu Ondřeje Trojana s názvem Želary. Příští týden bude udělena Státní cena za literaturu; je nesporné, že Legátová je jednou ze žhavých kandidátek.

Jak se Jozova Hanule k filmařům dostala?
To je dávná historie. Začátkem devadesátých let jsem s tímto textem obeslala soutěž na filmovou povídku. Jozova Hanule zaujala spisovatele Jiřího Stránského, který té komisi předsedal, a na jeho popud jsem posléze dala dohromady knihu Želary. Pak už šlo vše mimo mě.

Sledovala jste aspoň scénář k filmu Želary, který na základě prózy Jozova Hanule vznikl?
Nechala jsem scenáristovi Petru Jarchovskému naprostou volnost. Jen jsem si scénář bleskově přečetla a režiséra Trojana jsem varovala před některými nepřesnými fakty. Například hrdinku Hanuli nechal scenárista zapalovat cigaretu od cigarety. Za války se přitom ženská dostala k cigaretě, jen pokud chodila s oficírem. A Hanule žádná fuchtle nebyla. Ale na film jsem zvědavá. Už proto, že tvůrci snímku jsou o tři generace mladší.

Nakolik jste při psaní vycházela z osobních zkušeností?
Každý autor samozřejmě vychází z reálií, které prožil. Já osobně jsem čerpala inspiraci z kraje Slovácka a kopanic, kde jsem po válce učila, a potom z krajů, které jsem poznala: Jeseníků, Valašska a Oravy na Slovensku. Ale nedovedu psát o sobě. Kolem nás žije spousta neviditelných hrdinů a o těch píšu. Ostatně ani Beckett a jemu podobní mistři absurdit si nevymýšleli. Takový Ionesco se tváří jako fantazie na druhou, ale odráží syrovou životní realitu. A přiznávám, že se mi tihle fešáci absurdního dramatu dokonce velice líbí.

Ovšem styl vašich syrově baladických příběhů je přece jen dost odlišný...
To ano, Želary jsem psala, když jsem přišla v šedesátých letech do města a stýskalo se mi po kraji, který mi učaroval. Jenže nezapomeňte, že jsem jako mladá chtěla být satiričkou. Odjakživa si dělám jako rozený ironik legraci z věcí, které jsou z jiného pohledu spíš smutné.

A nelákalo by vás napsat dnes třeba črtu o současném politikovi?
Ne. Ani jako mladá jsem nepsala satiry o konkrétních lidech. Spíš o situacích. Například psát koncem třicátých let o Hitlerovi mi tehdy připadalo jako nošení dříví do lesa.

To mi připomíná, že máte v Jozově Hanuli s mrazivou věcností zachycený obraz o náhodném brněnském setkání Hanule s Hitlerem. Odráží to váš skutečný prožitek?
Naprosto. Popíšu vám tu scénu. Hitler udělal jednu věc, kterou z jistého zorného úhlu dokonce obdivuji. Projížděl republikou bez ochranky. Tolik si byl v devětatřicátém jistý! Jel Brnem krokem, tři metry ode mne. Dívala jsem se mu přímo do očí. Měl modré, rybí oči. Byl to pohled leklého člověka, leklé ryby. Pohled, na který nezapomenu.

M a r n á   s n a h a   ž e n

V Želarech i Jozově Hanuli píšete o ženách třicátých a čtyřicátých let. V čem se dnes liší jejich postavení?

Jsou ještě udřenější. Vezměte si, jak je obtížné mít náročnou práci a ještě se starat o domácnost a děti. Taková žena má prakticky dvě povolání, kdežto muž jedno. A to ještě přijde domů, práskne sebou a řekne: Jsem unaven, ženo!

A není to tedy tak, že by spíš mužové měli být chápavými feministy?
Muž musí respektovat práva ženy, ale to je všechno. Musí ji pokládat za rovnoprávného partnera. Měl by. Ovšem předsudky jsou víc v ženách než v mužích.

A co je podle vás největším předsudkem žen?
Vyrovnávají se mužům tak, že se je ve všem snaží napodobit - v pozitivním i negativním. Pro přemrštěnou, tím pádem falešnou emancipaci si pak některé ženy myslí, že jsou pupkem světa. Netvrdím, že mají být jen pokorné a shovívavé, ale měly by zachovat rovnovážný stav, a ne letět na druhou stranu. Je to kruté, ale když se podíváme na člověka jako na živočišný druh, zjistíme, že savci prostě rovnoprávní partneři nejsou, třeba na rozdíl od ptáků. Takový kos s kosicí jsou si rovni. Kosice snese vajíčka, ale oba přijímají spontánně tytéž povinnosti - krmí mláďata - a pak jsou si celý život věrní. Tento druh partnerství však u savců nelze aplikovat. A člověk je savec. Celá tisíciletí je u nás dominantní samec - tedy muž. Je to právo silnějšího, přestože často vede ke zkáze.

V rozhovorech o sobě tvrdíte, že jste bez vyznání. Jak jste k tomuto postoji dospěla?
Jsem ateistka, ale snažím se teismu rozumět. Pomohl mi ho pochopit spisovatel Orwell příběhem o dívce, která víru ztratila, ale přitom se chovala stejně jako předtím. A to je podstata věci. Nezměnila se. Její okolí zdánlivě nic nezaznamenalo, chodila do kostela dál, vše, co dělala, dělala dál, ale osobně věděla, že ztratila víru.

Z vašich příběhů zřetelně prosvítá naděje. Kde se bere v člověku bez opory víry vnitřní radost?
Metafyzickou oporu máte i v případě, že to není teologická nebo teistická opora. Můžete ji najít, aniž věříte v božstvo. Metafyzika je něco jiného než teologie. Je to paralelní skutečnost, která je mimo dosah racionálního poznání. Jsou samozřejmě lidé, kteří příslušnost k církvi bytostně potřebují. Jenže já jsem racionalista, a proto potřebuji k životu metafyziku bez religiozity. Ta totiž souvisí s církví jako světskou institucí. A tento prvek je mi cizí.

Proč máte takovou pifku na církev?
To se nedá říct. Mám jen dost výběrovou posuzovací metodu. Jsou skutečně lidé nábožensky založení a já se jim hluboce klaním. Pak jsou ti, kteří tvrdí, že to v sobě mají, a ve skutečnosti holdují jen prázdné formě. Abych na církev změnila názor, musela by přestat být světskou mocí. Toho se ovšem vzdát nemůže, i kdyby chtěla. Vzdala by se totiž tradice a zapřela samu sebe. Mohla by se obrodit nejkrásnějším způsobem, ale tím by se rozplynula... (smích)

O d s u n   m n o u   o t ř á s l

Co podle vás ve dvacátém století nejvíc duchovně zmasakrovalo českou společnost? Okupace, vyhnání Němců, padesátá léta, nebo normalizace?

Společnost je velice vágní výraz. Vždycky byli hrdinové vedle zbabělců, v každé době. Ale byli od sebe k nerozeznání, což trvá dodnes. Pomník si zaslouží jen ti, kteří nejdramatičtější dějinné zvraty nepřežili.

V Jozově Hanuli píšete o válečné frontě, která se prohnala nad fiktivní vsí Želary, jako o fascinujícím obrazu zkázy bez vítězů i poražených... Zažila jste v Brně poválečný odsun Němců?
Bohužel ne. Myslela jsem si proto, že jde o akci naprosto spravedlivou. Kdybych to byla zažila na vlastní oči, změnila bych mínění. O Pohořelicích jsem se dověděla několik let potom, neviděla jsem jediný transport. Měla jsem totiž v předválečném Brně přátele i mezi německými studenty. Až když jsem je navštěvovala v Německu, několik let po válce, teprve pak jsem se od nich dovídala, jak je Češi masakrovali. To mnou otřáslo.

V době letošních povodní se v médiích objevovaly názory, že nejrůznější katastrofy společnost semknou. Souhlasíte?
Těžko říct, dočasně asi společnost semknou. Když začali za války bombardovat Brno, bylo taky jedno, kdo k nám zaleze do krytu. Takový stav ovšem není přirozený a trvalejší soukromé zájmy a vazby po čase vždy vyplynou na povrch.

Co bylo vlastně impulzem k tomu, že jste začala psát?
Vymýšlení příběhů ve vlaku, cestou na gymnázium. V polovině třicátých let jsem začala spolupracovat s brněnským rozhlasem. Tenkrát tam byli dramaturgy František Kožík a Dalibor Chalupa. Můj tatínek jednou Kožíkovi donesl moje texty. Kožík si myslel, že to tatínek napsal sám a stydí se to přiznat, a tak řekl tatínkovi, ať tedy tu svoji slavnou dceru přivede. Tehdy jsem ke Kožíkovi vzhlížela velmi uctivě jako ke "kmetovi", ačkoliv mu bylo něco přes třicet let. Myslím, že ze mě musel mít legraci. Byla jsem venkovská naivní holka a on měl za ženu herečku Švábíkovou, navíc to byl muž znalý brněnských uměleckých kruhů. No, byla to legrace.

S t r a š n á   i l u z e

Studovala jste němčinu, češtinu, poznala jste významné osobnosti: Arne Nováka, Bohuslava Havránka či Václava Černého. Po válce jste ještě vystudovala matematiku a fyziku a odešla jste učit do zapadlých krajů Slovácka. Nepocítila jste někdy lítost nad tím, že své vzdělání nemůžete v době totality uplatnit?

Možnost uplatnit vzdělání vám nikdy nikdo nemůže vzít. Protože co to je uplatnit vzdělání? Udělat kariéru? To je úplně bezcenná věc. Pokud se člověk ve své práci najde, pokud v ní najde cosi jako poslání, jedině pak má kariéra smysl. Ale lidská éra je poznamenaná tím, že člověk žije relativně hekticky. Pořád za něčím letí, jak ten pes s vyplazeným jazykem za elektrickým zajícem; žene se za tím proto, že jsou na něho vyvíjeny společenské tlaky. Čili on ten bič nad sebou necítí, vůbec si ho neuvědomuje a s každým by se pohádal, že je imunní vůči tomu tlaku. A to je právě ta strašná iluze. Těch, kteří dělají kariéru, aniž v práci našli vnitřní potěšení, je mi líto. Já mám doma zvířata, žiji si celkem klidně dál svým venkovským způsobem života, na jaký jsem byla zvyklá.

On je od vás trochu provokativní už sám fakt, že jste svůj knižní debut Želary napsala v šedesátých letech a nesnažila se jej tehdy zveřejnit...
Chtěla jsem publikovat jako mladá. Za protektorátu jsem občas něco uveřejňovala zásluhou zmíněných dramaturgů Kožíka a Chalupy, pak už to nešlo. A důvod, proč jsem nechtěla publikovat po osmačtyřicátém? Když mám volit mezi tím, přizpůsobit se a nechat si něco vnucovat, a možností nepublikovat, volím nepublikovat. Neberu to jako normu, dá se s tím polemizovat, ale je to moje povaha. To jsem musela udělat za nacismu i komunismu. Ale nic složitého v tom nehledejte, prostě jsem se jen nenechala nikým zmanipulovat.

Nepublikovala jste za nacismu ani komunismu, protože jste se nechtěla nechat manipulovat. Ale učila jste rok za protektorátu a přes čtyřicet let v komunismu. Můžete se pokusit tyto dvě zkušenosti ze školství srovnat?
Zajímavá otázka. Tvrdím totiž, že ideologie nacismu měla skvěle propracovanou metodu, jak podchytit mládí. Vsadili na národní hrdost a perspektivu. Ovšem pokusy o ideologickou výchovu v padesátých letech byly přes svou mrazivost k popukání. Tři týdny jsem se například v Kroměříži účastnila přednášek o tom, jak vyučovat Březinu či Čapka. Kromě mě si to nezapisoval nikdo. Já ano, kvůli té legraci. Měli jsme například dokazovat, že K. H. Mácha měl materialistický světový názor. Víte proč? Opěvoval přírodu a příroda je hmota. Zdá se mi, že cena "vlády nad světem" je likvidace podstaty nejnádhernějších ideálů. To, že se u nás lidé z kariérismu hlásili k ideologii socialismu, která už s Marxem neměla nic společného, to jenom stvrzuje... Navíc všechny pravdy mají více úhlů pohledu.

Právě pokorné hledání pravdy a její nejednoznačné přijímání je typické pro vaše prózy...
Vtip je v tom, že lidi v sobě mají nebe i peklo. Nemusí to vůbec vědět, ale už na této zemi to realizují. Člověk skutečně existuje - jak říkal myslitel Zarathuštra - mezi světlem a tmou. Já jako starý člověk, který se na to dívá bez jakékoliv romantiky, bych nevěděla, co nazvat světlem, a co nazvat tmou. Ale je mně jasné, co tím myslí. To máte v každém náboženství, i v marxismu. Ideologové vám dávají rady do života. Ty rady jsou buď moudré, pokud vyvěrají ze stále se opakujících staletých zkušeností, anebo dogmatické. Přitom ty moudré málokdo poslouchá. A dnešní doba, kde se každý ztrácí v záplavě zbytečných informací, tomu přímo nahrává. Když dnes z médií slyším, že potřebujeme mít nový pohled na věc, tak se jen směji.

P s á t   m ů ž u ,  a l e  n e m u s í m

Vzděláním jste také matematička. Je předpokladem pro vaše psaní exaktní racionální úvaha, nebo začínáte psát spontánně a intuitivně?

Logika je nutná, aby člověk neblábolil. Ovšem na básnický prvek v tvorbě neexistuje žádný parametr logické úvahy. Jistě znáte dadaisty. Sopkou obraznosti byl Nezval. Nebo když si přečtete lyriku takového Hanse Arpa, myslíte si, že je to bláznivé, a je to přitom vrcholná literatura.

Je pro vás psaní nutnost?
Psaní ne, ale vymýšlení. Přiznám, se, že než usnu, vykládám si příběh. Každý den. Kdybych měla napsat, co si každý den vykládám, byla by to knihovna. Naštěstí pro lidstvo mě psaní na stroji zmáhá... (smích)

A nechtěla byste své příběhy diktovat zapisovačce?
To ne. Pořád texty měním, jen bych otravovala. Nic se nestane, když nebudu psát. Totiž vůbec nic by se ani nestalo, kdyby příběhy byly jen vyprávěné, jak tomu ostatně bylo celá tisíciletí. Ovšem autor je většinou typ, který chce prezentaci. Já jsem ráda, že ty knihy vyšly, ale nebyl to důvod, proč píšu. Spíš podřadná záležitost.

Herečka Zita Kabátová a režisér Ondřej Trojan na fotografii z natáčení filmu Želary.

Fotografie z natáčení filmu Želary.

Farář Donutil ve filmu Želary, který bude mít za rok premiéru.

Spisovatelka Květa Legátová.

Spisovatelka Květa Legátová.

Autoři:

Byl to lynč, ale rány už se zahojily, vzpomíná Rusevová na neúspěch Elišky a Damiána

  • Nejčtenější

Byl to lynč, ale rány už se zahojily, vzpomíná Rusevová na neúspěch Elišky a Damiána

21. března 2024,  aktualizováno  13:48

Vysíláme Rok začala herečka Anežka Rusevová hekticky: třemi divadelními premiérami, ve Studiu DVA a...

Podvod za půl milionu. Knihobot odhalil padělky knih tajemného autora

21. března 2024  13:30

Nepadělají se jen obrazy nebo bankovky, ale i knihy. Konkrétně vzácné, obtížně dostupné svazy...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

KVÍZ: Lovec přichází! Otestuje si znalosti zákulisí soutěže Na lovu

22. března 2024

V sobotu 23. března startuje na TV Nova další série Superlovu, speciální verze pořadu Na lovu....

Simply the best! Ewa Farna podruhé nadchla vyprodanou O2 arenu

23. března 2024  9:40

Zpěvačka Ewa Farna zazpívala 22. března podruhé v po střechu našlapané O2 areně. Na přidaném...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Leštiči klik hráli řediteli za dveřmi, já o protekci nestál, říká jubilant Spálený

21. března 2024

Premium Petr Spálený právě dnes slaví osmdesátiny. Jak říká, svoje roky nikdy moc neprožíval, a tak stále...

Nechtěli ji mezi sebe, ale nedala se. Beyoncé vydala countryové album

29. března 2024

Zpěvačka Beyoncé vydala v pátek 29. března druhou část plánované albové „covidové“ trilogie. Po...

RECENZE: Způsob, jak umrtvit oživlé Kroky a skoky české animace

28. března 2024  16:15

Je to smutný paradox. V cyklu Kroky a skoky české animace sice mnohokrát zazní, že animovaná tvorba...

TRENDY V KLIPECH: Miss Kalousová demoluje auto, Boone láká na pražský koncert

28. března 2024  15:01

Bývalá Miss Andrea Kalousová přichází s novým klipem Sorry. Stál ji hodně sil a padlo na něj jedno...

Chceme podchytit tu jeho svobodu. Marek Adamczyk ztvární Miloše Formana

28. března 2024

Premium V chystaném letním představení Forman, které na červen chystá Letní scéna Musea Kampa k připomenutí...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...