Chaos, pláč, dav poháněný německými povely i říznou hudbou z amplionů. V prvním z dlouhých záběrů zavede kamera přímo do děsivé každodennosti vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Není kam utéct, není kam odvrátit pohled od přímého přenosu z předpeklí, za nímž už je pouze konečná stanice.
Protahované záběry sice náleží k módní výbavě filmových manýristů, ale v případě Saulova syna nejde jen o efektní schválnost. Jízda kamery vlastně kopíruje nekonečný mechanismus zabíjení, kde z tváří zvláštního komanda – vězňů určených k „úklidu“ mrtvých – čiší podobná nezúčastněnost, jako by obsluhovali tovární pás na výrobu součástek. Ale jejich otupělost znamená jediný možný způsob sebeobrany, když k nim doléhá zoufalý křik a bušení z plynové komory, než utichne – a oni nastoupí jako čističi.
Zas a zas. Kartáčem vydrhnout stěny a podlahy, prošacovat a vytřídit svršky, nahnat do „sprch“ další várku naháčů; fabrika na smrt pracuje v ostrém tempu.
Slova tu nejsou potřebná a vlastně ani možná, strach dovolí jen kradmou výměnu vět, když mezi zplynovanými těly objeví ještě sípajícího chlapce. A když se pak židovský hrdina pokusí svého nevlastního syna pohřbít podle pravidel, což znamená najít rabína, vykopat hrob... věci v lágru nemyslitelné a ohrožující kvůli jednomu mrtvému davy zatím ještě živých.
Sama zápletka, potažmo hrdinova motivace i posedlost působí poněkud uměle, nádech jisté spekulace nese i citové vydírání skrze osud dítěte. Nicméně Saulův syn nestaví na osobním příběhu, nýbrž právě naopak na odosobněné reportáži plné apokalyptických výjevů s prvky dekadentního hororu. K jejím stěžejním znakům patří nahota ve velkém, nahota zbavená vzrušení, tajemství, krásy, čehokoli, čím se vyznačuje ve vztahu k živému jednotlivci a co ztrácí v nahromaděné mnohosti vyhaslých těl.
Film dává každičkou vteřinou najevo, že režisér László Nemes věděl přesně, co chce, a že mu mistři zvuku i obrazu víc než jen porozuměli; Saulův syn je do značné míry jejich vycizelovaným kusem. Obklíčen až přízračně ohněm, dýmem, popelem, jekotem, zmatkem a zmarem, který organizují věcné pokyny typu „přesuneme se k jámám, pece už to nezvládají“, pociťuje divák bezmála fyzickou bolest, o náporu na psychiku nemluvě. Snímek je tvrdý po všech stránkách, a jak za poddajnou odevzdaností poodhaluje skrývanou cílevědomost, stupňuje svou drásavost až k masakru.
Zkrátka na celovečerní prvotinu je to úctyhodný výkon; i když Nemes zjevně spoléhá na věčnou sílu tématu holokaustu, zároveň je sám filmařsky na výši. Ovšem vedle kalkulu s látkou trochu překombinoval i svou metodu: vypráví až natolik intenzivně, že přemírou brutality může nakonec otupit i diváka.
