RECENZE: Šaty dělají člověka aneb těžká práce skladatele

Projekt Národního divadla Musica non grata se snaží znovuoživit díla skladatelů spjatých s Prahou, kteří se stali nežádoucími v době nacismu. Opera Šaty dělají člověka od Alexandera Zemlinského však ukázala jeho dvojsečnost.

Rodák z Vídně, organizátor, skladatel a dirigent Zemlinsky stál v letech 1911 až 1927 v čele pražského Nového německého divadla, v němž dnes sídlí Státní opera. Uvedl tu 60 oper, oddirigoval téměř stovku koncertů, hostoval i u České filharmonie a dokonce v Národním divadle, v Praze působil i pedagogicky. Během svého života prosazoval tehdejší moderní autory, včetně Arnolda Schönberga, jenž se stal i jeho švagrem. Po nástupu nacismu se pro svůj částečně židovský původ ocitl v nebezpečí, roku 1938 emigroval do USA, kde však již o čtyři roky později zemřel.

Alexander Zemlinsky: Šaty dělají člověka

40 %

Dirigentka: Giedrė Šlekytė

Režie: Jetske Mijnssenová

Státní opera, 9. března 2023

Ve světě se občas některá ze Zemlinského oper objeví, ale o nějaké velké oblibě či dokonce renesanci se mluvit nedá. Libreto k dílu Šaty dělají člověka napsal Leo Feld podle stejnojmenné povídky ze sbírky Lidé seldwylští od švýcarského prozaika 19. století Gottfrieda Kellera. Jde o komedii, v níž obyčejný krejčí začne být shodou okolností považován za hraběte a maloměstská honorace mu nadbíhá. Hrdinovu počáteční snahu z podvodu vycouvat zkomplikuje láska. Zamiluje se totiž do dcery úředního rady, která ho ale nakonec naštěstí vezme takového, jaký je, i když se vše provalí.

Hudební lehkost, břitký vtip, ironie, ostré vykreslení figurek, to by asi byly předpoklady pro úspěch. Zemlinského zhudebnění se ovšem nese v hutném a těžkém postromantickém stylu, částečně ovlivněném i tehdy moderními hudebními směry. Některé orchestrální pasáže bezesporu svědčí o dovedném zacházení s hudebními nástroji, ale výsledkem snahy navodit příslušnou atmosféru, jako třeba ve scénce se skupinkou kuřáků, je jakoby chtěná, intelektuální konstrukce, nikoli sofistikovaná, ale přímočaře působící rafinovanost.

A především, když figury začnou zpívat, jejich deklamace se nudně vlečou a lidské „týpky“ z nich nepovstávají, takže v zásadě nijak dlouhá opera působí rozvláčně. Zvládnutí skladatelského řemesla, byť třeba i na vysoké úrovni, případně invence v instrumentální hudbě zkrátka ještě nezaručují talent pro hudební drama. Dějiny opery o tom vědí své...

Nudné divadlo

Samotné nastudování ve Státní opeře není o mnoho záživnější než samotná opera. Hlavní party Zemlinsky zjevně psal pro spíše dramatické, náležitě průrazné, dobře posazené hlasy. Takovými ovšem Národní divadlo nedisponuje. Tenorista Joseph Dennis zpíval ve čtvrtek titulní roli krejčího Strapinského v ohlášené indispozici (vzhledem k jeho onemocnění musela být před několika dny zrušena druhá premiéra), ale téměř nebyl slyšet, a když, tak jeho hlas zněl namáhavě a bezbarvě, takže buď ho pěvec musel šetřit, anebo zkrátka na roli nestačí. Malý lyrický soprán Jany Sibery, která zpívala Nettchen, i většina ostatních hlasů zůstávala rovněž utopena v orchestru, který litevská dirigentka Giedrė Šlekytė často zvukově pouštěla z řetězu. Tím sice dala vyniknout některým orchestrálním vstupům, ale celkově měl člověk pocit, že poslouchá orchestrální skladbu, z níž se příležitostně vynořuje jakýsi zpěv.

Už tak odtažitému divadelnímu kusu navíc uškodila nizozemská režisérka Jetske Mijnssenová, která ho ještě víc zcizila jevištní abstrakcí. Scéně vévodí obrovský bílý tubus, kolem něhož chodí a pobíhají nijak zvlášť precizně vedení sólisté v převládajícím současném fádním civilu; pouze Nettchen má fialový kostýmek. Tubus celé představení vlastně jen překáží a když se konečně pootočí a otevře a na scéně se odehraje pantomima krejčíků se slaměnými klobouky, je to už je chabá náhražka za chybějící divadelnost.

Připomínat inscenacemi i koncerty meziválečné prolínání českého, německého a židovského živlu v Praze, které uťal nástup nacismu, je jistě žádoucí, otázka zní, jak takový projekt koncipovat. Stejně jako u oper Franze Schrekera, Erwina Schulhoffa či Jaromíra Weinbergera, které v rámci projektu Musica non grata zazněly dříve, se v případě Zemlinského vnucuje otázka: Je inscenování oper těchto autorů nejlepší službou, jakou jim lze prokázat? Musica non grata, již finančně podporuje Velvyslanectví Spolkové republiky Německo, ve své operní části ústí do paradoxu. Dokazuje totiž, že dotyčná díla by tak jako tak operní žánr neobohatila.