Před společným odchodem na místní říční plovárnu teta Kateřina prohlásila, že má sice nějaké to kilo navíc, ale jedno hezčí než druhé a abychom brali v patrnost, že v letošní sezoně není v módě hubnout do plavek, ale lehce přibrat do nafukovacího kruhu. Pote odešla do svých komnat,aby si sbalila věci na plovárnu.
Po jejím odchodu strýc František poznamenal, že problém s tělesnou hmotností je pro většinu žen zřejmě něco jako dědičný hřích, neboť si vzpomíná, kterak kdysi kráčel se svoji první chotí z divadelní premiéry a poblíž divadla byli zastaveni poněkud teatrálně zanedbaným individuem. To stočilo zrak s výrazem raněné laně na jeho paní a pravilo: „Milostivá, nedala byste mi deset korun? Již šest dnů jsem nejedl!“, na což jeho tehdejší žena odpověděla: „Kéž bych měla vaši vůli!“.
Nicméně při pohledu na většinu dam vyskytujících se na říčním koupališti, ať už polehávajících, postávajících, důstojně plavajících či ve velké většině pouze využívajících Archimédova zákona, bych tetě Kateřině dal za pravdu. Většina mých pohledů však toho odpoledne spočívala na slečně Barboře. Obavám se však, že jsem nebyl zdaleka jediným, kdo se na koupališti zabýval stejnou činností.
Z obálky knihy Saturnin se vrací
Saturnin, který si zřejmě povšiml mých rozpaků však rozprostřel slunečník natolik umným způsobem, že slunce sice stále plně svítilo na její ladné křivky, avšak zrakům okolí byla víceméně skryta. Já jsem se pak mohl nerušeně, aniž bych pohoršoval místní mravopočestné dámy, kochat půvaby slečny Barbory, přičemž by se nedalo říci, že ji můj prokazatelný obdiv netěšil.
Strýce Františka zaujala reklama na průčelí dřevěné budovy plovárny, oznamující světu „dobrá hračka od Kadláčka“ a vyptav se plavčíka, kde by nalezl zmíněného pána Kadláčka, na dlouhý čas zmizel, zanechávaje tetu Kateřinu v hloučku dam, zpovzdálí připomínajících jedno z velkých Rubensových pláten. Saturnin při pohledu na ně pronesl, že všichni jsme z jednoho těsta, někteří však déle kynuli.
Milouš se snažil zaujmout místní slečny brnkáním na kytaru, avšak marně, neboť tyto dávaly přednost konzumaci zmrzliny a pištivému smíchu, kdykoliv sklonily hlavy k sobě.
Dědeček hrál u stolu ve stínu vzrostlého kaštanu bridge s úředníky místní elektrárny a rozvodny a Saturnin se proháněl po vodní hladině stylem, za nějž by se nemusel stydět ani Johny Weissmuller. Chvíli jsem váhal, zda se ho mám, či nemám zeptat, kde se naučil tak plavat, ale nakonec jsem se rozhodl, že se jej raději nezeptám.
Takto poklidně plynulo letní odpoledne a nikdo z osazenstva dědečkova domu nemohl tušit, že se schyluje k večerní bouřce. Jak však dopoledne pravila teta Kateřina, aniž by tušila, že půjde hlavně o ni, boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
