"Uzavíral jsem s ním smlouvy, dělali jsme rozpis každého turné, navíc jsem Bécauda doprovázel jako tlumočník," říká Letov, který si s Bécaudem tykal. Zpěvák byl v tuzemsku velmi populární. Například začátkem osmdesátých let zaplnilo královéhradecký zimní stadion osm tisíc lidí. Když se Bécaud dozvěděl, že jeho písničku L'important, c'est la rose zpívá Helena Vondráčková, zajímal se o český text. "Pódyvej, kvete ruze" - ten začátek písně pak uváděl ve "vondráčkovském" stylu. Byl to prý fyzicky úžasně výkonný člověk, dělník jeviště. V Lucerně skočil snožmo metr dvacet z uličky rovnou na pódium. "V zákulisí mi dal šíleně silnou cigaretu Gitannes, abych ji kouřil a čekal s ní na něj. Měl takový vtípek. Po písničce vybíhal s cigaretou na pódium a jakoby provinile rozháněl kouř kolem sebe," říká nekuřák Letov, který kuckal za scénou.
Bécaud, který byl stejně dobrý klavírista jako zpěvák, se na každý koncert pečlivě připravoval. Nastavil si přesně stoličku u klavíru, aby se na ní mohl dokola otočit a neporazil při tom mikrofony či někoho z kapely nebo televizního štábu. "Pražskou Lucernu miluju. Je to sauna, boxerský ring i státní opera v jednom. Máte lidi vpředu, vedle sebe i nahoře nad sebou," říkal. Když dělal koncerty v pařížské Olympii, pozval publikum na jeviště, aby měl lidi všude kolem sebe. Jako v Lucerně.
Tehdejší režim byl na rozdíl od amerických a britských rockerů, které do ČSSR nepouštěl, k italským či francouzským zpěvákům benevolentnější. "Bylo to spíš dané politickou situací, nikoli osobami umělců," tvrdí Letov. Lidé si často mysleli, že Bécaudova písnička Nathalie, která má stylové ruské zabarvení, oslavuje Sovětský svaz. Její text je ovšem ironický: "Vybodněme se na Lenina a na Stalina, pojďme pít a tančit," zpíval, aniž mu drtivá většina lidí rozuměla.
Ale Bécaud prý věděl, do jakého režimu přijíždí. "Měl píseň o Číně, myslím, že se jmenovala Žlutá řeka. Bylo mu řečeno, aby ji nezpíval. Naši komunisté tenkrát neměli Čínu v lásce. Bécaud mávl rukou. ‚Tak se na ni vykašleme. Jsou to blázni, ale nechci dělat potíže,' řekl. Nebyl komunista ani antikomunista. Přitakal světu i životu a nad omezeními, která ho potkávala, se usmíval," vzpomíná Letov.
K zuřivosti ho však přivedla deska Gilbert Bécaud (Supraphon), která u nás vyšla s velmi ošklivým obalem. To ztratil pověstný nadhled a zakázal zde vydávání svých dalších alb. Fanoušci také přišli o jeho romantickou operu Aran, která měla premiéru v Lyonu a již dirigoval Serge Baudo. "Přál si, aby byla uvedena v Československu, ale nebylo to možné - v díle znějí církevní sbory," dodává Letov.
Bécaud se nerad ukazoval na veřejnosti, zabydlel se v hotelu, nebo si zašel s kapelou na večeři. "V pozdním věku už byl na sebe opatrný. Jednou seděl v hotelovém pokoji za stolem, na očích měl brejličky a četl si o ekologii. Vysvětloval, že na své farmě u Avignonu pěstuje všechno ekologicky, hnojí jenom trusem. Nevěřil nafukovaným kuřatům a falešným zeleninovým salátům," vzpomíná Letov.
Kolem pětasedmdesátého měl Bécaud potíže s ledvinami. "Navštívili jsme specialistu, který mu doporučil plzeňské pivo. Během turné dvanáctku pil a pak řekl, že ho uzdravila," přidává další historku Ivo Letov. Nezažil Bécauda opilého, i když prý spolu každý večer vypili sedmičku balantinky. "A to já měl jen pár štamprlat," tvrdí promotér.
|
Profil Gilberta Bécauda najdete ZDE. |
Tehdejší režim byl na rozdíl od amerických a britských rockerů, které do ČSSR nepouštěl, k italským či francouzským zpěvákům benevolentnější. "Bylo to spíš dané politickou situací, nikoli osobami umělců," tvrdí Letov. Lidé si často mysleli, že Bécaudova písnička Nathalie, která má stylové ruské zabarvení, oslavuje Sovětský svaz. Její text je ovšem ironický: "Vybodněme se na Lenina a na Stalina, pojďme pít a tančit," zpíval, aniž mu drtivá většina lidí rozuměla.
Ale Bécaud prý věděl, do jakého režimu přijíždí. "Měl píseň o Číně, myslím, že se jmenovala Žlutá řeka. Bylo mu řečeno, aby ji nezpíval. Naši komunisté tenkrát neměli Čínu v lásce. Bécaud mávl rukou. ‚Tak se na ni vykašleme. Jsou to blázni, ale nechci dělat potíže,' řekl. Nebyl komunista ani antikomunista. Přitakal světu i životu a nad omezeními, která ho potkávala, se usmíval," vzpomíná Letov.
K zuřivosti ho však přivedla deska Gilbert Bécaud (Supraphon), která u nás vyšla s velmi ošklivým obalem. To ztratil pověstný nadhled a zakázal zde vydávání svých dalších alb. Fanoušci také přišli o jeho romantickou operu Aran, která měla premiéru v Lyonu a již dirigoval Serge Baudo. "Přál si, aby byla uvedena v Československu, ale nebylo to možné - v díle znějí církevní sbory," dodává Letov.
Bécaud se nerad ukazoval na veřejnosti, zabydlel se v hotelu, nebo si zašel s kapelou na večeři. "V pozdním věku už byl na sebe opatrný. Jednou seděl v hotelovém pokoji za stolem, na očích měl brejličky a četl si o ekologii. Vysvětloval, že na své farmě u Avignonu pěstuje všechno ekologicky, hnojí jenom trusem. Nevěřil nafukovaným kuřatům a falešným zeleninovým salátům," vzpomíná Letov.
Kolem pětasedmdesátého měl Bécaud potíže s ledvinami. "Navštívili jsme specialistu, který mu doporučil plzeňské pivo. Během turné dvanáctku pil a pak řekl, že ho uzdravila," přidává další historku Ivo Letov. Nezažil Bécauda opilého, i když prý spolu každý večer vypili sedmičku balantinky. "A to já měl jen pár štamprlat," tvrdí promotér.
 Archivní snímek francouzského šansoniéra Gilberta Bécauda a herečky Marlene Dietrichové z 20. dubna 1962. Bécaud zemřel 18. prosince 2001 ve věku 74 let. |
 Archivní snímek francouzského šansoniéra Gilberta Bécauda z 1. října 1991. Bécaud zemřel 18. prosince 2001 ve věku 74 let. |
 Archivní snímek francouzského šansoniéra Gilberta Bécauda z května 1990. Bécaud zemřel 18. prosince 2001 ve věku 74 let. |
