Július Satinský si s Oľgou Lajdovou dopisovali od roku 1962, o čtyři roky...

Július Satinský si s Oľgou Lajdovou dopisovali od roku 1962, o čtyři roky později se vzali. | foto: Slovart

„Oznamujem Vám týmto, že Vás ľúbim.“ I Július Satinský psal své Olze

  • 3
Jedenáct let od smrti Júlia Satinského vycházejí dopisy, které si psali s jeho první manželkou Oľgou mezi Košicemi, Bratislavou a Spojenými státy.

Dopisy Olze psal Karel Čapek, později i Václav Havel. Ve slovenštině teď vycházejí Listy Oľge. Jde o korespondenci herce a spisovatele Júlia Satinského a jeho první ženy, tanečnice a překladatelky Oľgy Lajdové. K vydání ji připravila Satinského dcera z druhého manželství Lucie. Lajdová zemřela v roce 1985, utopila se v Karibiku. Od Satinského smrti včera uplynulo jedenáct let.

V graficky i obsahově unikátní knížce se představuje Satinský jako po uši zamilovaný muž, ale stále komik. Pro svoji lásku a později ženu dokonce vydával domácí časopis, který jí posílal, jeho ročníky i čísla pečlivě označoval, kreslil i inzeráty a reklamy. To všechno je v knize věrně přetištěné. Časopis se jmenoval po francouzsku L’Ange, Július totiž ženě často říkal Anděli. V podtitulu měl vepsáno Časopis ctiteľov Oľgy Lajdovej. V něm, podobně jako v dopisech, líčil, co se děje doma, když byla žena na cestách, či popisoval své zájezdy a pobyt na vojně. Jeho dopisů je trojnásobně víc než těch jejích, zatímco on je šíleně zamilovaný a jeho dopisy jsou vlastně stejně intimní jako originální, ona odpovídá spíš lakonicky.

Dívka ze sna

Jejich korespondence začala v srpnu 1962, Satinskému bylo jedenadvacet, ona byla o dva roky mladší. Končí v roce 1965, vzali se pak v únoru 1966, svatební fotografie jsou součástí publikace. Satinský a Lajdová se potkali při natáčení filmu Výlet po Dunaji. V epilogu k Listům však editorka připojila i povídku svého otce z října roku 1963, v níž píše o osudové dívce ze sna. Říkal jí Angelika (i od toho zřejmě oslovení Ange) a snil o ní od roku 1956. Pak ji potkal a div se nezbláznil, než se s ní naučil žít.

Už na konci září 1962 poslal Satinský Lajdové telegram do Košic, kde byla v angažmá, s textem "Oznamujem Vám týmto, že Vás ľúbim". O pár dní později narukoval na vojnu. "Sloboda príde za 717 dní. Nech žije sloboda!" napsal jako první dopis z vojny. Nejprve sloužil jako člen Vojenského uměleckého souboru v Bratislavě, později byl za trest převelen do Michalovců a na Duklu, to když s kolegou Milanem Lasicou spustili na apríla planý poplach. Na poslední měsíce služby je museli rozdělit, později se smáli, že na socialistickou armádu byli jako dvojice příliš silní.

My dva a pes

V roce 1964 Oľga odjela do Spojených států amerických, takže v součtu byli ti dva spolu za první tři roky svého vztahu jen minimálně. První dopis z Ameriky psala Oľga Júliovi shodou okolností v den prvního výročí atentátu na Kennedyho a stojí v něm mimo jiné: "Všechno by tu měli, jen nemají kde parkovat!" O týden později už zmiňuje zbrusu nový muzikál My fair lady s Audrey Hepburnovou v hlavní roli a mrazivý zážitek z koncertu, jejž dirigoval dvaaosmdesátiletý Igor Stravinskij.

Korespondence tak není jen kronikou jednoho vztahu a velké lásky, ale i poutavým svědectvím o událostech té doby, kronikou poloviny šedesátých let. Ona překladatelka a baletka, on herec a spisovatel - oba měli co říct. Přesto nejde o žádné filozofické debaty, jako třetí hlavní hrdina v dopisech vystupuje Satinského fenka Ďufa.

Lucie Satinská už před dvěma lety připravila k vydání i cestovní deníky svého otce, pod názvem Expedice 1973-1982 je stejně jako čerstvé Listy Oľge vydal Slovart.