Šintoismus je polyteistické náboženství. To znamená, že si můžete vybrat, kterého boha (či spíše sílu - kami) chcete uctívat. Samozřejmě si jich můžete vybrat i více a máte v tomto výběru naprostou svobodu.

Takže naprosto chápu, že na křesťanství, kde máte totalitně přiděleného jediného boha, ať se Vám líbí nebo ne, koukali docela skrz prsty. Protože šintoismus v principu s ostatními náboženstvími koexistovat může, jsou to prostě jenom další bohové (a třeba s Budhismem koexistuje).

Kdežto křesťanství je z tohoto pohledu náboženství nesnášenlivé, které se snaží ostatní bohy vytěsnit. Proto takové náboženství do tolerantního prostoru nepatří a musí z něj být vyloučeno. Z tohoto pohledu je bedlivé sledování křesťanů a zakázání jejich činnosti logický krok.

Jiná kapitola je to, že křesťanství se časem změnilo (především díky 30-ti leté válce), kdy se naučilo tolerovat své různé směry a později i jiné víry. Proto je dnes v Japonsku celkem tolerováno. Nicméně vzhledem k (historicky) krátké době, která od této doby proběhla nemá zatím ten správný instinkt a není schopno vytlačit jiná totalitní náboženství ze svého území.

Šintoismus (díky své tisícileté tradici) tento instinkt má a proto muslimové opravdu nejsou v Japonsku vítáni, stejně jako křesťanství ve své totalitní epoše.

Taky křesťanství moc nepasovalo do japonské kultury. To bylo vidět ve filmu Šógun, natočeném podle románů Jamese Clavella. "Taková hanba, musím se zabít" "nesmíš se zabít, sebevražda je hřích" "ale já se přece musím zabít!" "nesmíš!"