O problému matek, kterým bývalí partneři neplatí výživné, se obecně ví, ale něco jiného je sledovat konkrétní osudy. Zvláště poté, co film opustí přepjatou úvodní stylizaci žen do podob bohyně Živy a od květnaté mluvy umělkyň přejde k účinnější síle civilní věcnosti. Tři děti, dva exmanželé, jeden neplatí vůbec, druhý jen tehdy, kdy mu hrozí zákon: „Děti jsou dobré, zasloužily by si víc, ale nejde to.“
SamoživyRežie: Olga Sommerová Dokument, Česko, 52 minut |
Stejný model, dva partneři, tři děti: „Pomáhají mi cizí lidé.“ Jiný příběh – řekli mi, že pokud nemám na jídlo, dítě mi vezmou – zazní několikrát. A zkušenosti s úřady shrne věta: „Pasivní agresivita sociálních pracovnic je ubíjející.“
Aby domácnost bez alimentů vůbec utáhly, má jedna z matek čtyři zaměstnání, druhá stíhá tři: „Se dvěma dětmi nám vychází pětadvacet korun na den pro všechny.“ A další jde prodat prstýnek.
Boj o přežití
Kvůli debatám s ministryní práce a sociálních věcí o zákonu, jenž by samoživitelkám ulehčil, se dokument občas přelévá k publicistice pod feministickou vlajkou. Ale přímočaré politikum typu „chtělo by to víc ženských ve vládě, ať si to chlapi zkusí“ naštěstí snímek vyvažuje zjevnou pracností – režisérka opravdu nashromáždila bohatý vzorek příběhů – a hlavně mužským prvkem ve dvou působivých podobách.
Jednak dospívající syn podává osobně trestní oznámení na svého otce neplatiče, jednak Samoživy pustily mezi sebe i samoživitele, tatínka čtyř dětí, které má ve vlastní péči. „Na sociálce si každý měsíc připadám jako žebrák,“ přiznává podobně jako matky s podobným údělem.
A jak žijí? „To není žití, spíše každodenní boj o přežití,“ odpovídá. Všechno mají naprosto přesně spočítané: pokud náhodou zbude pětikoruna, může se koupit lízátko.
