Hlad sytí spíše kaviárem křiklavě červeným, občas zlatým, a v závěru dokonce lehce narůžovělým.
Přitom začíná řízně: ve smuteční síni, kde se dvě dcery a matka věcně radí, zda otci dají zahrát Mercuryho, zatímco za jejich zády štkají davy nebožtíkových milenek a v rohu se krčí jeho utajovaný syn. Pohřeb je chytrý prostředek k rychlému rozvržení postav, zvláště když se režisér Milan Cieslar nebojí představit známé tváře v nezvyklém světle. Herecky má film vůbec nejvíce silných stránek.
Vždy osobitá Vilma Cibulková našla zase úplně jinou polohu, omluvný výprodej odkvétající ženy, která se pomíjivých partnerů drží zuby nehty až k slzavému sebeponížení. Totéž se dá říci o Tatianě Vilhelmové v roli starší dcery, tady už zdánlivě vyzrálé ženské, která však v zoufalé snaze udržet si nevěrného manžela alias Ondřeje Vetchého přijímá jeho rány jen kvůli jepičí něze smiřováním, a když se pro něj pokouší "vylepšit" své tělo, chová se jako vzdorné děcko.
Mladší sestra v podání Karolíny Kaiserové z puberty ještě vůbec nevyrostla, je nevšední bytostí i v nevděčné roli přehlížené boubelky. Vlastně mohly být sestrami všechny tři: ač se navzájem zraňují výčitkami, opakují tytéž chyby, prodávají sebeúctu v drobných.
K nepoznání jsou i kolegové hereček - Saša Rašilov coby poddajný taťka, Vetchý jako záletný slaboch, Jan Budař ve střídmé studii hypochondra, jenž v domnění brzké smrti narychlo splácí citové dluhy. Nicméně pořád je řeč o zajímavě napsaných i zahraných postavách - zato vztahy, které je spojují, se točí v mechanickém kruhu.
Průchozím kolotočem postelí i naroubovaným "horkým dechem současnosti" od stříkaček narkomanů k ruským prostitutkám film dokonce zprvu připomene Jakubiskovo Post coitum, byť postupně dokáže, že tady nejde o moralitu nazdobenou lechtivou senzací, nýbrž o poctivější a bolestnější snahu zachytit upocený smutek pokusů, trapasů, tápání a míjení samotářů z jiného společenství, než jaké sledoval Ondříčkův hit.
V každé rodině je něco, shrnul by rozšafný divák, i když tahle má hysterických rituálů dost na celé sídliště - včetně věčného vyhrožování skokem z okna, které už nikdo nebere vážně.
Zajetí stereotypu i způsob, jímž postavy procházejí navzájem ze vztahu do vztahu, aniž se cokoli změní, silně připomíná slavnou románovou metodu Vladimíra Párala. Muži posilují, ženy se týrají na plastických operacích - bláhovost, marnost. Jenže filmu chybí Páralův hravý nadhled a cynicky pobavený odstup, takže jej neřídí vnitřní osudovost, nýbrž vnější monotónnost.
Ne že by humor zcela chyběl. Potěší průpovídky "Jdu si pro věci. Nemáš něco k jídlu?", Budařova rozkošná zpověď v ruštině či jeho snaha sdělit znakovou řečí dcerce "Přinesl jsem ti pokémony", scéna, v níž Cibulková školí Vilhelmovou, jak být sexy... Ale když se smíchu nedostává hořké až kacířsky ostré černi, paprsky světla v závěru pak působí jako vykoupení pouze z vůle autorovy.
 Fotografie z nového českého filmu Duše jako kaviár. |
