Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Samizdat jako velké sebeobranné gesto

  11:16aktualizováno  11:16
Tři velké sály zabírá v Národním muzeu v Praze výstava Samizdat - Alternativní kultura ve střední a východní Evropě 60. až 80. let 20. století. Pojetím i rozsahem jde o dosud nejvelkorysejší výstavní představení fenoménu, který dnes už může i na řadu tuzemských diváků působit jako jakési interesantní, podivínské či obrozenecky marnotratné činění. Jenže ještě před pouhými patnácti roky byl samizdat značně riskantní, a přitom smysluplnou aktivitou, která odmítla respektovat hřiště, jež kultuře a myšlení kolíkoval komunistický režim. A jen trochu pravidelnější uživatel samizdatu si ještě dobře pamatuje, jak bylo lepší nevytahovat samizdatový "výtisk" v hromadném dopravním prostředku, neboť člověk nikdy nevěděl, kdy narazí na udavače, který umí znepříjemnit život.
Výstava Samizdat - foto 1

Výstava Samizdat - foto 1 - Tvůrce doktora Živaga. Mezi spisovatele, jehož dílo bylo odkázáno na šíření samizdatem, se nakonec dostal i Boris Pasternak. V padesátých letech napsal rozsáhlý román Doktor Živago, který v Sovětském svazu nemohl oficiálně vyjít. Výstava v Národním muzeu kromě jiného představuje samizdatový, na stroji přepsaný a svázaný exemplář tohoto díla, který kdosi pořídil v SSSR. | foto: Petr NovotnýMF DNES

V š e c h n o   s á m

Pronásledovaný, v táboře Sosnovka držený Rus Eduard Kuzněcov dokázal neskutečně drobným a ukázněným písmem na omezené množství papíru dostat rukopisy svých děl ze 70. let - Mordvinský deník a Mordvinský maraton. Tatáž heroická miniaturizace umožnila, aby se z čisťjakovského vězení dostal deník Jurije Šnekeviče. "Spisovatel sám píše, sám se rediguje, sám se cenzuruje, sám se vydává a prodává a sám si také odsedí trest za své počínání," znějí na výstavě zdůrazněná slova Vladimira Bukovského, který byl v lednu 1972 odsouzen "za antisovětskou agitaci a propagandu" k trestu dvanácti let - dva roky vězení, pět let pracovního tábora, pět let vyhnanství.

Za vynálezce výrazu samizdat je považován básník Nikolaj Glazkov (1919-1979), který ve 40. letech své podomácku vyrobené svazečky označoval "samsebjaizdat" (sám-sobě-nakladatelem). Poláci ovšem odmítali šířící se slovo "samizdat" přijmout právě pro jeho ruský původ a zvolili si termín "publikace druhého oběhu".

Obrovská vůle vyslovit se a oslovit je patrná z téměř každého samizdatového exponátu: ať pochází ze SSSR, z Polska, Maďarska, NDR či z Československa - z něho jsou tu ke spatření samizdaty jak knižní (například nápadité svazky z Vaculíkovy Edice Petlice), tak časopisecké (Vokno, Revolver Revue, Střední Evropa aj.). Tyto publikace jsou doplněny o ukázky dobového nekonformního výtvarného umění, neboť ono bylo dle organizátorů "nerozlučně spjato se světem samizdatu".

Výstava se mohla zrodit díky existenci Výzkumného ústavu pro východní Evropu při univerzitě v německých Brémách; z jeho archivu samizdatů, ale i z četných zápůjček exponáty pocházejí. Projekt koncipoval a vedl šéf ústavu Wolfgang Eichwede, architektonické řešení vymyslel Maďar László Rajk. Výstava si odbyla premiéru loni na podzim v berlínské Akademii v Berlíně. Její pražská verze, kterou rozhodující měrou financoval Česko-německý fond budoucnosti, je poněkud redukovaná. Další zastávkou bude letos na podzim sídlo Evropského parlamentu v Bruselu.

S p o r   o   o s m a š e d e s á t n í k y

O akci se již vede diskuse v týdeníku Respekt. Jeho redaktor Viktor Šlajchrt napsal: "Legenda o samizdatu, jak ji prezentuje výstava připravená západními znalci, převádí bezpočet příběhů na společného jmenovatele, jako by chtěla dodatečně vnést řád do spontánního kvasu často nesourodých pocitů, nálad a myšlenek. I proto zřejmě působí české zastoupení dosti ploše.

Vedle výjimek, k jakým patří Jan Zahradníček nebo Egon Bondy, jsou zde představeni hlavně ostřílení autoři z řad osmašedesátníků, kteří do ineditních sfér klesli po dějinném zvratu už se zkušeností úspěšných literátů dřívější oficiální scény. To se ostatně týká i výběru českých výtvarných děl... Literární i výtvarné ukázky samizdatové tvorby z Ruska, Polska a Maďarska působí mnohem méně učesaně, o to však autentičtěji."

Komentátorka Lidových novin a někdejší disidentka Petruška Šustrová mu polemicky odpověděla: "Díla 'ne-osmašedesátníků' ve skutečnosti nepředstavují výjimky, nýbrž většinu českých a slovenských výstavních exponátů. Pořadatelé výstavy se však podobnými hledisky neřídili: hledali, co bylo pro samizdat sedmdesátých a osmdesátých let v Československu typické a významné, zatímco politické či názorové zaměření autorů pro ně nebylo důležité.

Díla autorů, kteří nemohli oficiálně publikovat, ač před sovětskou okupací Československa byli známí a uznávaní, na výstavu samizdatu bez jakýchkoli pochyb patří. Samizdat přece nebyla žádná laboratoř, kde by se zkoumala ideová příslušnost autorů; každý přepisoval, co měl k dispozici a pokládal za zajímavé a co nemohlo vyjít oficiálně."

M o ž n é   p o t í ž e

V zápisu do návštěvní knihy poukázala včera jedna z divaček expozice na něco jiného než Viktor Šlajchrt: "Materiálu hodně - málo českého a hlavně málo interpretace a jasné orientace. Bez komentáře tato výstava mladým moc neřekne. Škoda - zas jedna promarněná šance."

Maďar, Poláci či Rus by však asi těžko řekli, že expozice obsahuje málo českého materiálu: jeho poměrné zastoupení je více než rovnocenné. Nicméně nastupující generace diváků je zde možná přece jen poněkud ponechána na holičkách, neboť tvůrci výstavy četné jevy a souvislosti spojené se samizdatem vnímají až příliš samozřejmě.

Tematicky zaměřenými vitrínami ledvinovitého tvaru, umístěnými v prostoru, a výtvarnými díly a velkoformátovými fotografiemi lemujícími sály po obvodu se pokoušejí vyvolat dojem jakéhosi silového pole - inscenují onu energii, která samizdat držela při životě. Tohle vyzařování však zřejmě daleko lépe vnímá ten, kdo éru samizdatu zažil.

A hnidopich by mohl poukázat na to, že akce nese podtitul "Alternativní kultura ve střední a východní Evropě 60. až 80. let 20. století" - ovšem výstava jde hlouběji do minulosti než jen do "zlatých šedesátých".

Expozice je v Národním muzeu otevřena do 25. srpna. Doporučuji navštívit ji nikoli v parné dny: sály, zejména ten centrální, totiž musí mít kvůli vetchým samizdatovým exponátům náležitě provlhčené ovzduší a při vysoké venkovní teplotě je na výstavě poněkud nedýchatelno.

Autoři: ,




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Ilustrátor a karikaturista Vladimír Renčín (1941 - 2017) je autorem tisícovek...
OBRAZEM: 50 vtipů Vladimíra Renčína. Zavzpomínejte na karikaturistu

Kreslíř Vladimír Renčín, který ve věku 75 let zemřel, přispíval svými kreslenými vtipy roky také do deníku MF DNES. Přinášíme z archivu padesát jeho oblíbených...  celý článek

Skica, která by mohla být předlohou Mony Lisy od Leonarda Da Vinci.
Leonardo Da Vinci možná Monu Lisu původně nakreslil bez oblečení

Italský malíř Leonardo da Vinci si možná Monu Lisu, patrně nejslavnější portrét všech dob, nejdřív načrtl uhlem jako nahou ženu. Experti v pařížském muzeu...  celý článek

Roman Franta: Masový běh (2016-2017)
OBRAZEM: Skol! Jizerská padesátka slaví, umělci se jí nechali inspirovat

Jedna z nejvýznamnějších zimních sportovních událostí v Česku, Jizerská padesátka, slaví letos padesátý ročník. Také k té příležitosti jsou od soboty až do 17....  celý článek

Avokádové quacamole
Avokádové quacamole

Rychlovka, kterou zvládne a miluje každý.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.