RECENZE: Sama nocí tmou jde pod plachetkou osoba s upířími zuby

Černobílý íránský upíří spaghetti western. Tak označuje íránská režisérka Ana Lily Amirpourová svůj celovečerní autorský debut. Vznikl v americké produkci a sbírá festivalové ceny od Deauville po Havaj. Teď přišel i do českých kin.

Zpravidla se oceňuje jeho výsostná celková stylizace, ale dá se to říci i prostěji: rozhodující zásluhu na ojedinělé působivosti snímku nazvaného Sama nocí tmou si připisuje čádor.

Sama nocí tmou

60 %

Režie: Ana Lily Amirpour

Hrají: Sheila Vand, Marshall Manesh, Mozhan Marno

USA, Írán, 2014, 99 minut

Kinobox: 61 %

IMDb: 6.9

Islámský ženský úbor, dlouhý volný šat z tmavé látky sahající až po kotníky, totiž dává hrdince zvláštní tajemství. Dokonce vzrušující přitažlivost, kdykoli se vynoří z nočních stínů: svůdná, odtažitá, nedostupná, v módním pruhovaném triku pod hábitem a velkýma očima nad přísně semknutými ústy, ve kterých ukrývá smrtící zuby.

Ano, íránské prvotině totiž vévodí mladá upírka.

Před rokem odstartoval na americkém festivalu nezávislých Sundance a od té doby film mísící různé žánry projel desítky přehlídek po celém světě, kde si vybudoval pověst labužnické rarity. Spojuje ponurost s černým humorem, umělecké prvky íránské nové vlny s citacemi západních módních ikon, horor s komiksem, western s romancí. A to všechno rámuje autorčina zjevná záliba v pokleslém braku, který neméně zálibně povyšuje na artovou podívanou.

Dávka za dávku

Zkažené město, jak říká Ana Lily Amirpourová dějišti svého příběhu, připomíná vzdáleně temná zákoutí Gotham City, ve kterých zločince pronásleduje jiný mstitel bezpráví, Batman. Režisérka vůbec nepoužívá barvy a stačí jí minimum slov, což navozuje pocit černobílých děl němé éry, zejména německého expresionismu, odstartovaného Kabinetem doktora Caligariho. Ovšem tehdejšími prostředky se tady kreslí současnost: bezútěšně dýmající průmyslová zóna, strašidelně pustá periferie, v níž svítí jenom oči zatoulané kočky a reflektory vozu jediného nositele zbytků svědomí široko daleko, vskutku velice přitažlivého íránského Jamese Deana.

Nálada ulice vstupuje i do příbytku s příznačnou kulisou věčně puštěné televize, ve kterém díky tišícím lékům ještě jakžtakž přežívá mladíkův zadlužený otec a kam zavítá leda obchodník s narkotiky, aby si otrle vybral svou libru masa, v daném případě synovo auto. Stejně jako o chvíli později za jinou dávku drogy žádá dávku sexu – než se do věci vloží tajuplný dívčí přízrak v plášti.

Dráždivá hádanka

Po pravdě podobných příběhů ze společenské stoky plné zoufalých vyděděnců existují po celém světě stovky, ovšem Sama nocí tmou těží z promyšleného způsobu exotické erotiky. „Pod plachetkou osoba“, jak pravil český básník, vzbuzuje strach i zvědavost stejnou měrou; může se pod ní ukrývat ohyzdná Polednice, ale zrovna tak záhadná krasavice z rodu osudových žen; může být bezbranná i smrtící. A ona příchuť riskantního dobrodružství přidává setkání chlapce a dívky, dvou jímavě osamělých bezprizorných nočňátek, na dráždivosti o to větší, že v režisérčině svobodomyslném Babylonu žánrů i stylů se dá očekávat cokoli.

Hudba – mimochodem jeden z pilířů snímku – chvíli buduje atmosféru Upíra Nosferatu, načež přeladí do westernové melodiky. A do hororového mrazení náhle vpadne černý humor, když dívka vycení upíří chrup na zatoulaného chlapečka – jako v zastoupení čertice vyzvídající o mikulášské noci, zda byly děti po celý rok hodné.

Budiž světlo

Ve filmu Sama nocí tmou se snoubí čistě výtvarné hrátky s trochou poznávání – třeba místní noční klub je zajímavý už tím, jak velice se podobá západním diskotékám. Maličko se hraje na sociální strunu, maličko na moralitu, ale hlavní tón si ponechává romantika. Pokaždé zas a zas dojímá, když on a ona hledají spásu v útěku: „Odjedeme spolu někam pryč!“ A okamžik s darovanými náušnicemi, pro něž musí upírka podstoupit improvizovanou operaci, patří k nejněžnějším scénám svého druhu.

Režisérka pracuje se světlem náruživě, jako by ho právě objevila, s vláčností, kterou vetkne do tance, s detaily včetně kočičích očí. Je to opravdu originální, jiné – na chvíli.

Metoda stavějící formu nad obsah a styl nad myšlenku se brzy okouká, stane se monotónní, vrátí se ke studentskému cvičení. A téměř nehybné „umělecké“ prostoje, ve kterých si režisérka libuje, jsou místy doslova nesnesitelné.