Divadlo Sagvan Tofi dlouho moc nemusel. O to paradoxnější bylo, že právě nad divadelní Cenou Thálie známý herec a producent před dvěma roky tolik jásal, když si Jan Kříž odnesl prestižní uznání za roli v Tofiho muzikálu Děti ráje. „Kdo by před nějakými patnácti lety věřil, že se písničky Michala Davida dostanou na jeviště v nějakém příběhu, na který budou chodit tisíce lidí, a ještě dostane prestižní cenu mezi renomovanými divadelníky?“ vzpomíná s úsměvem. Nyní s Dětmi ráje bude opět objíždět velké haly v Česku, aby si po roce zopakoval úspěšné turné.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
Nepřipadáte si tak trochu jako rocková hvězda, když budete zpívat na štaci po obrovských sportovních halách?
Občas si tak opravdu připadám. A vážím si toho o to víc, protože jsem vlastně tatínek tohoto muzikálu. Napsal jsem ho a vypiplal. Trvalo několik let, než se vůbec začal hrát. A měli jsme v Praze pět let vyprodáno! Pak jsem dostal nápad – vyrazit s ním do Brna a udělat ho zcela nově. Už tehdy jsem měl v hlavě myšlenku vydat se za svými diváky po celé republice i po sportovních halách. Spousta lidí mě od toho odrazovala, ale… Znáte to, když vám někdo tvrdí, že něco nejde. (smích) Tuhle šňůru jedeme už po třetí. Děti ráje se staly legendou, vyprodali jsme už patnáct stadionů v Česku i na Slovensku a dalších sedm hal nás letos opět čeká. To si chvílemi zákonitě připadáte jako rocková hvězda. Samozřejmě je za tím ale spousta práce.
Vy sám jste si ale k divadelním prknům našel cestu až poměrně pozdě.
Vždycky jsem chtěl točit filmy a trošku jsem se na divadlo díval svrchu, ačkoli jsem na konzervatoři vystudoval herectví. Pak ale přišly Děti ráje a musím říct, že dnes na jevišti pociťuji úplné blaho. Na konci tam stojíte a naproti vám je ve sportovní hale pět šest tisíc lidí, kteří stojí a zpívají s vámi. Strašně si to užívám. V dnešní době, když jsou všichni na internetu, začíná být živý kontakt s umělci mnohem zajímavější než dřív. A pro nás herce je naopak radost stát proti publiku a vnímat jeho reakce a odezvu.
Před lety se muzikálu dostalo uznání v podobě divadelní Ceny Thálie. Berete i toto jako potvrzení úspěchu?
Určitě ano. Kdo by před nějakými patnácti lety věřil, že se písničky Michala Davida dostanou na jeviště v nějakém příběhu, na který budou chodit tisíce lidí, a ještě dostane prestižní cenu mezi renomovanými divadelníky? Uměleckou cenu! Michal David a já! (smích) Byla to velká satisfakce, když jsme seděli v Národním divadle – v té kolébce umění, tentokráte v roli oceněných.
Říkal jste, že divadlo a živá vystoupení jsou tím, co dnes lidi táhne. Neláká vás ale stejně vrátit se do filmového světa?
Nejen, že láká. Chci natočit Děti ráje jako film. Paradoxně bych se díky divadlu a muzikálu, který jsem mimochodem dřív nesnášel, vrátil k tomu, co jsem chtěl vždycky dělat – tedy produkovat, možná režírovat a natočit film. Víte, Děti ráje mají zvláštní energii. Chodí na nás snad všechny věkové generace. Celé rodiny. Chlapům se obvykle nejdřív moc nechce, ale nakonec stejně všichni společně s ostatními trsají na všechny ty známé pecky.
Nejvíc mě překvapilo a těší, že na nás chodí i děti. Na konci představení jich vždycky stojí pod pódiem spousta. A my je pokaždé, pokud je to možné, bereme k nám na pódium a oni s námi zpívají závěrečnou píseň Pár přátel. Je to pro mě vždy velmi emotivní, sám mám dceru, která odmalička Děti ráje zbožňuje. Takže vlastně Děti ráje milují děti. (smích) Příští rok slavíme už deset let od prvního uvedení. Všichni tihle naši věrní diváci jsou pro mě potencionální návštěvníci kina, i když vím, že film je samozřejmě něco jiného než divadlo.
Velká očekávání od hudebního filmu měl před časem určitě i samotný Michal David v případě snímku Decibely lásky. Ten ale nakonec do kin zdaleka nepřilákal tolik lidí, kolik tvůrci doufali, a u diváků propadl. Proč to podle vás nevyšlo?
Byl to takový Michalův pokus. Myslím, že tam byla spousta věcí, které ve výsledku nefungovaly. Pro mě je vždycky alfa a omega scénář.
Když se tedy bavíme o filmové podobě muzikálu Děti ráje, jak moc vzdálená je to vize? Řekněme za příštích pět let?
Chtěl bych, aby to bylo dřív. Už mám v hlavě celkem jasnou představu, jak by ten příběh měl vypadat na plátně. Samozřejmě bych nejraději točil už příští léto. Je ale potřeba dát dohromady dobrý tým lidí, kteří se ve své práci musí skutečně vyznat. Přeci jen film je trošičku jiná disciplína než divadlo. Vy znáte média, a zejména bulvár, i z druhé strany, protože jste pro ně před lety psal jako sloupkař. Tahle práce vás prý hodně bavila. Ono to tehdy bylo trošku jinak. Šlo o časopis Spy, který mi v té době neskutečně nakládal.
Vycházely v něm o mně naprosté lži a nesmysly. Kolikrát jsem měl období, kdy jsem měl pocit, že ani nemůžu vyjít ven. Pak mi od nich přišla nabídka na sloupek. Nabídku jsem tehdy přijal, ale jedině s podmínkou, že si budu psát, co chci. V životě jsem nepsal o lidech, jako je Lukáš Vaculík, Ondra Vetchý nebo Marek Vašut, protože ti se nikdy do médií sami necpali. Dělal jsem si legraci z těch, kteří za každou cenu toužili být v bulváru. Snažil jsem se to dělat svojí vtipnou formou. Nikdy mě za to nikdo nenapadl. Vlastně až na jeden případ.
Kdo to byl?
Jeden čas se mnou nemluvila Kateřina Brožová, se kterou se znám již dlouhou dobu. Dokonce jsme spolu v sedmnácti točili film. Každopádně s ní to bylo jedinkrát, kdy se na mě někdo z mých kolegů naštval. Dlouho si z ní všichni dělali legraci, že je na peníze a že si vybírá bohaté partnery. Tehdy ze své vily utekl policii Radovan Krejčíř. Nikdo ho nemohl najít a psalo se, že je prostě nepolapitelný. Já jsem na to konto napsal něco ve smyslu: Najít Krejčíře není problém, dejte Kateřině Brožové čuchnout k jeho peněžence, a ona ho hned vystopuje. Fór to byl dobrý. Všichni se pobavili, akorát jediný, kdo se nesmál, byla Katka.
Děti ráje opět míří do velkých hal po celém ČeskuHity Michala Davida a návrat dvojice „kamarádů do deště“ Sagvana Tofiho a Lukáše Vaculíka na jedno jeviště. To je ve zkratce muzikál Děti ráje, jehož autorem je právě Tofi. Muzikál má za sebou v domácím brněnském prostředí už více než 150 repríz, a tak po roce jeho protagonisté opět vyrážejí na turné po velkých sportovních halách. Představení jsou téměř vyprodaná, mnohde zbývá jen několik desítek lístků. Děti ráje TOUR 2018: 27.10. Zlín (Zimní stadion Luďka Čajky), 3.11. Pardubice (ČSOB Pojišťovna Arena), 7. 11. Liberec (Home Credit Arena),10.11. Chomutov (SD aréna), 14. 11. Plzeň (Home Monitoring Aréna), 17.11. České Budějovice (Budvar aréna), 24.11. Ostrava (Ostravar Aréna). |
Umím si představit, že nad tím nejspíš nejásala.
To opravdu ne.Tímto se jí zpětně ještě jednou omlouvám. Jinak ale musím říct, že mě tahle práce opravdu strašně bavila, a navíc ty sloupky byly mimořádně čtené. Lidem se líbily. Dokonce i těm, do kterých byste neřekli, že bulvár čtou. Mimochodem právě díky svým sloupkům jsem dostal nabídku napsat Děti ráje. Michal David je totiž také četl a připadaly mu vtipné. Tak se ozval s tím, že asi šest sedm let chce dát dohromady muzikál ze svých hitů a zda bych to nechtěl zkusit. Všechno je zkrátka propojené.
V muzikálu Děti ráje hrajete společně se svým dlouholetým hereckým partnerem Lukášem Vaculíkem dvojici dýdžejů. Pro vás bylo asi prostředí diskoték na přelomu 80. a 90. let něco jako druhý domov, že?
Ano, byl jsem tam jako doma. Užíval jsem si života naplno, protože mám rád zábavu. Život se má prožít. Je ale pravda, že pověst, která mě předcházela, mi později, když jsem něco myslel skutečně vážně, hodně komplikovala pracovní život. Celý život jsem si užíval, nemusel jsem pro to moc dělat, a až teď si buduju něco svého, co mě baví, a naštěstí mi to i celkem jde. Navíc mám pořád spoustu nápadů. Už teď mám v hlavě náměty na tři další muzikály.
Čas růží vznikal pod „dozorem“ Karla GottaSagvan Tofi má na svém kontě i jiný úspěšný muzikál – Čas růží, který stojí na slavných písních Karla Gotta. Mnohonásobný slavík u zrodu muzikálu sám asistoval. „Díky zkouškám či castingům potvrzuji, že růže mají trny,“ smál se Gott po premiéře. Mistr ocenil hlavně své mladé pěvecké kolegy. „Díky nim mám radost, že moje písně čeká dlouhý život. Je pro mě velkou odměnou, že jste mě tento požitek nechali prožít,“ konstatoval. |
Můžete některý z těch nápadů trochu poodhalit?
V první řadě bych chtěl udělat Děti ráje 2, které by navazovaly na původní příběh. Tenhle muzikál mám v hlavě už dlouho. Problém je – i když je to fajn problém, že se pořád hrají Děti ráje „jednička“ a lidé se jich stále nemohou nabažit. (smích)
Co je vůbec největší překážka, když vzniká podobný muzikál? Peníze?
Pokud děláte muzikál s již existujícími hity, největší problém je s autorskými právy na jednotlivé písně. Je spousta autorů, kteří už nežijí a mají své dědice. To platí i pro písně Michala Davida, který má řadu věcí otextovaných autory, jenž už dnes zastupují jejich dědicové. A ti mezi sebou například nemusejí mít dobré vztahy. Vy ale samozřejmě potřebujete souhlas od všech. Jednání často trvají řadu měsíců, ale klidně i roky. Nakonec se třeba nedohodnete a můžete pak jedině část muzikálu přepsat. Navíc někteří dědicové můžou mít své vlastní ambice. Chtějí třeba dělat vlastní muzikál. Je to nesmírně komplikované.
Když stojíte na jevišti společně s Lukášem Vaculíkem, se kterým jste před lety společně začínali, nepřemáhá vás z toho někdy nostalgie?
Ne. Já necítím žádnou nostalgii. Žiju v přítomnosti. Nemám čas dívat se dozadu. Když někdo hodně vzpomíná, většinou to znamená, že už je všechno v háji. Jakmile začnete vzpomínat, už je konec. Mě zajímá, co se děje teď, zítra, pozítří… Popravdě, už teď vím dopředu, co bych chtěl dělat příští tři roky a snažím se to uskutečnit. Doufám, že nikdy v životě nebudu mít čas vzpomínat. Až jednou já začnu vzpomínat, budu vědět, že už je konec.
