Napadlo vás tehdy při natáčení, že vzniká něco výjimečného?
Psal se rok 1972, právě bylo zrušeno Divadlo za branou a já rovnou skočila do zkoušek Zlatého kočáru v Činoherním klubu. A pak hned do Kačerovy inscenace Čechovova Strýčka Váni. Nabídku na Tři oříšky pro Popelku jsem nejdřív ani nechtěla vzít, abych se zbytečně nerozptylovala. Ale Honza Kačer mi tehdy řekl: "V tomhle divadle už skoro nikdo točit nesmí, tak si toho važ, jeď a toč!" A tak jsem jezdila někam do Železné Rudy a do Německa, točili jsme v závějích a každý večer jsem se vracela hrát do Činoherního klubu. Filmovalo se v přírodě, a tak to celé bylo trochu jako pokračování mého dětství. Absolutně jsem však tehdy neměla pocit, že vzniká něco výjimečného. Žili jsme naplno divadlem – to pro nás byl grunt.
Teď, po víc než třiceti letech, jste namluvila cédéčka s příběhy Děti z Bullerbynu a Vánoce v Bullerbynu. Patřily k vašemu dětství?
Tehdy jsem je neznala. Spíš jsem podobné příběhy prožívala. Číst o někom jiném, to by mě tenkrát asi zdržovalo. Zvířata na venkově pro mě byla samozřejmost, lezli jsme na stromy, po skalách a jednou jsme v lednu naskákali do potoka, aby si kamarádka, která tam nedopatřením spadla, nepřipadala tak sama. Na druhou stranu jsem hodně prožívala mayovky – Old Shaterhand, Vinnetou, Poklad na Stříbrném jezeře, Duch Llana Estacada… To bylo moje! Když jsem jela na kole, tak jsem si představovala, že je to můj kůň.
Před Dětmi z Bullerbynu vás Jan Jiráň obsadil do pohádky O zvědavém štěňátku od Ivy Hercíkové...
Jendův nápad byl pro mě zjevením a zároveň další etapou v mé profesi. Navíc jeho nabídka přišla právě ve chvíli, kdy jsem něco takového potřebovala. A měla jsem ještě jednu silnou motivaci – moje neteře byly právě v tom věku, kdy je podobné vyprávění zajímalo. Štěňátko mi bylo blízké už tím, že jsem si ho pamatovala z dětství jako kreslenou pohádku, která se však přestala vysílat, když paní Hercíková emigrovala. A mám s ním spojené i další obrázky pana Milera, třeba krtečka.
Jaké bylo zahrát ve studiu víc postav najednou?
Něco úplně jiného, než když stojíte na jevišti. Tady si můžu svobodně přeskakovat z jedné postavy do druhé. Všechno je výrazné, malebné a zároveň si musím udržet nadhled a nadsázku. Nejvíc jsem se vyřádila, když jsem střídala různá zvířátka – kačera, kvočnu, vránu, špačka… To už byla nadsázka non plus ultra.
Jaký je Jan Jiráň, jinak herec pražské Ypsilonky, režisér?
Jsme spříznění pohledem na literaturu i další věci kolem nás. Mám k němu důvěru, a když mi zavolá, tak se už ani nerozmýšlím, jestli jeho nabídku přijmout – spíš tuším, že se nám třeba zas něco povede…
Točíte filmy, nahráváte desky... Nechybí vám divadlo?
Začíná mi chybět velmi. Jenže pokud berete divadlo vážně a dáváte mu veškerou energii, čas i sílu, tak jednou přijde čas, kdy zjistíte, že už se nemůžete ani nadechnout. Pak už nemá cenu se ždímat. Musíte si dát pauzu. Viděla jsem u některých kolegů, kteří se nedovedli zastavit včas, jak to může dopadnout. Paradoxně to však přichází ve chvíli, kdy se vám daří a vaše práce má dobrý ohlas. Jenže vy cítíte jen únavu z povinnosti a chybí vám tvořivá, svobodná radost. A tak ji začnete hledat v obyčejných věcech; třeba i tam, kde to znáte z dětství. A ten slovy nepolapitelný pocit vám dá zase chuť do života i do práce. A po čase vás napadne: "Fajn, z té nové energie bych teď mohla kousek někde vydat."
