Klarinetistka Sabine Meyerová

Klarinetistka Sabine Meyerová | foto: Dvořákova Praha

Muži ji mezi sebe nechtěli, teď je Sabine Meyerová legendou klarinetu

  • 1
Mezi hvězdnými hosty letošního ročníku festivalu Dvořákova Praha je i německá klarinetistka Sabine Meyerová. Představí se 13. září v rámci večera britského souboru Academy of St. Martin in the Fields. V minulosti už vystupovala s Českou filharmonií, na Dvořákovu Prahu však přijíždí poprvé.

Na počátku její kariéry byla paradoxně jedna z největších afér světa klasiky. Počátkem osmdesátých let se totiž Meyerová stala předmětem roztržky mezi Berlínskými filharmoniky a jejich tehdejším šéfem Herbertem von Karajanem, který mladičkou klarinetistku angažoval. Hudebníci argumentovali jejím údajně odlišným tónem, ale vzniklo podezření, že muži nechtějí, aby mezi ně usedla žena. Meyerová nakonec z orchestru odešla a nastoupila mimořádně úspěšnou sólovou dráhu, k níž si posléze přibrala i pedagogickou práci v Lübecku.

Jak s odstupem času pohlížíte na berlínskou kauzu?
Uplynulo už tolik let… To, že jsem byla žena, přirozeně hrálo svou roli, ale potom se celá věc proměnila v politickou záležitost a s hudbou už neměla nic společného. Dnes už je to pro mne celé historie.

Prosadila jste se jako sólistka. Vedete k této dráze i své studenty?
Někdy mne spíš trápí, že se všichni chtějí stát sólisty. Klarinet je relativně mladý nástroj a v porovnání třeba s klavírem není jeho sólový repertoár tak velký, aby s ním člověk mohl být neustále na cestách. Skladby, které klarinetisté mají, se vyznačují pozoruhodnou kvalitou, ale na druhou stranu jsou pro nás napsány úžasné věci i v orchestrálních dílech. To se snažím studentům vysvětlit.

Na festivalu zahrajete Mozartův Koncert pro klarinet A dur. V čem spočívá jeho výjimečnost?
Vezměte si například druhou, pomalou větu. Mozart v ní vystačí s neuvěřitelně skromnými prostředky, vlastně je to jen pár tónů, které ale jdou k srdci tak přirozeně, jak to žádný jiný autor nedokázal. Poslední věta je rychlá a svižná, ale není to nějaká povrchní bezstarostná veselost, nýbrž i ona má v sobě nesmírnou niternost. Hraji tento koncert na historický basetový klarinet, což byl nástroj, na který hrál i první interpret Anton Stadler. Může sestoupit do větších hloubek než normální klarinet.

V repertoáru máte i skladby Jana Václava Stamice, který v 18. století přišel do Německa z Čech a stanul v čele tehdy slavného orchestru v Mannheimu. Jak na vás působí?
Často jsem hrála jeho Koncert pro klarinet i koncerty jeho syna Karla a také jsem je natočila. Jsou to nádherné skladby. Stamice pořád probírám se svými studenty, protože se na něm lze spoustu věcí naučit. Vypadá jednoduše, ale zahrát ho dobře je velmi obtížné. Měl báječné nápady a očividně klarinet velmi dobře znal, protože pro něj uměl psát.

Repertoár klarinetu není sice nijak zvlášť rozsáhlý, ale vznikají i nová díla, která skladatelé píší přímo pro vás. Jak si je vybíráte?
Je to přirozeně velká odpovědnost. V těchto dnech například připravuji nový koncert, který pro mne napsal maďarský skladatel Márton Illés, žák Wolfganga Rihma. Světovou premiéru uvedeme 30. srpna v Lucernu. Už z dřívějška jsem znala jeho skladby, věděla jsem, že klarinet miluje, a proto jsem souhlasila. Vždycky se informuju, co dotyčný autor napsal, a pak se rozhodnu. Někteří skladatelé příliš experimentují, člověk už pak vlastně nemůže hrát téměř žádné normální tóny, všemu se pomáhá elektronicky, k tomu zase potřebujete technické vybavení. A já chci hrát normální tóny, ne hlasité zvuky.

Přicházíte za skladateli s vlastními nápady, nebo se od nich necháváte překvapit?
Tak třeba zrovna s Mártonem Illésem jsme hodně pracovali společně, on se na klarinet dokonce i trochu naučil hrát, takže jsme probírali hráčskou techniku, aby věděl, co jde a co ne. Jsou však i skladatelé, kteří prostě řeknou, že je to jen jejich věc.

Co musí mít skladba, aby přežila světovou premiéru a zasahovala další a další generace?
Musí být emocionální a něco zobrazovat, neměla by být příliš abstraktní. Samozřejmě jsou vynikající skladby, které člověk napoprvé nemusí zcela pochopit, musí se jim určitý čas věnovat. Noty ale pro mne musí vyjadřovat něco, čím se budu chtít zabývat.

Pocházíte z rodiny klarinetistů, váš manžel i bratr také hrají na tento nástroj, dokonce společně vystupujete. Jak vás napadlo utvořit ansámbl?
Před lety jsme se rozhodli, že v kostele v naší vesnici uspořádáme narozeninový koncert pro maminku. A protože všichni byli nadšení, tak jsme v tom pokračovali. Navíc jsme si řekli, že oživíme basetový roh, který bývá často nahrazovaný jinými nástroji, a budeme uvádět staré skladby v kombinaci s moderními. Funguje nám to skvěle, koneckonců máme se přece vzájemně rádi.

Klarinet se uplatňuje i v jazzové hudbě. Zkusila jste ji někdy?
Můj otec hodně hrával zábavnou hudbu, uměl dobře improvizovat. S bratrem jsme kdysi natočili CD Pocta Bennymu Goodmanovi, na němž jsou skladby Aarona Coplanda, Igora Stravinského, Malcolma Arnolda, ale také pár jazzových hitů jako Sing, Sing, Sing, které Goodman hrával.

Jaký vztah máte k Antonínu Dvořákovi?
Je smůla, že toho pro klarinet mnoho nenapsal. Mám však také dechový ansámbl a s ním jsme často uváděli jeho Serenádu pro dechové nástroje, kterou jsme nahráli i na CD. Avšak to je vlastně to jediné od Dvořáka, v čem si mohu zahrát.