Před časem vyšel kalendář s fotografiemi aktů současných českých spisovatelů. Kdyby vás oslovili, zapózoval byste?
Kdybych vypadal jako Viewegh, tak klidně.
Opravdu?
No, musel bych být tak po třídenním flámu a mít jistotu, že kalendář uvidí akorát pár kámošů. Proč bych to dělal?
Myslíte, že podobná show nepatří k literatuře nebo k vám?
Podívejte, psaní je samotářská záležitost. Člověk sedí schovanej doma, celý dny osaměle kouká na papír - a pak se na něj sesypou novináři s foťákama. To je značně nepříjemný. Co má fotka společného s psaním? Znám jednu fotografii Jacka Londona, a to mi úplně stačí. Nepotřebuju jich mít doma padesát.
Ani rozhovory nemáte zrovna v lásce, že?
Záleží na otázkách. Mě se ale pořád ptají na stejný věci - jaký to bylo žít v lampasácký rodině, já a pivo a podobný kraviny. Už jsem z toho celkem slušně utahanej.
Tak to zkusme jinak. Půjčil byste mi peněženku?
Nemám. V životě jsem peněženku nenosil.
Dočetl jsem se, že podle peněženky se lze o člověku leccos dozvědět. Nemám na mysli solventnost - prý hodně vypovídá, kde peněženku nosíte, jaký máte uvnitř pořádek, máte-li v ní fotku manželky, věrnostní kartu supermarketu...
Tak hele, že nekecám! (ukazuje prázdné kapsy) Nikdy jsem se ke koupi peněženky nedostal. Co bych si do ní dal, kdybych všechny peníze utratil za peněženku? Nehledě na to, že je to věc, která překáží.
Takže lovíte drobné po kapsách?
Jasně. Občas najdu pod kapesníkem kilo a mám strašnou radost.
Musí spisovatel nekonvenčně žít, aby mohl zajímavě psát?
Ne, proč? Spisovatelé, zvlášť ti, co psali rebelský věci, byli podle mě víceméně pozorovatelé ze slušných rodin. Rebel nemá co psát, prostě žije. Je to nasnadě. Když člověk žije naplno, když jde z flámu do flámu, tak kdy má psát? Jediná výjimka byl ten Jack London. Dřel jako kůň, chlastal jako Dán a psal deset tisíc slov denně. To musel bejt šílenej frajer.
Vy se taky neflákáte, píšete už osmou knížku. O čem bude?
Píšu hodně volné pokračování Opilých banánů. Tytéž postavy se asi po dvaceti letech spolu vydají na řeku, kterou už kdysi dávno jely. Pointa je jednoduchá - návratem se nevrátíš. Když přijedete tam, kde jste to dřív znal, všechno je jinak. Nenajdete místa, která hledáte. Taková Romance pro křídlovku.
Máte už název?
Jmenuje se to trošku krkolomně Čtyři muži na vodě aneb Opilé banány se vracejí.
Takže parafráze na Tři muže ve člunu?
Původně jsem to začal psát jako jasnou inspiraci Třema mužema ve člunu. Tu knížku jsem četl snad dvacetkrát - má v sobě obrovskou pohodu, jako byste procházeli krásnou krajinou. Nejdřív jsem si chtěl dělat trošku legraci, že ne úplně všechno je taková pohoda, ale pak jsem zjistil, že s Třema mužema ve člunu nemůžu soupeřit. Jerome Klapka Jerome byl nesmírný poeta, vzdělanec, částečně to pojal i jako průvodce historií, podobný exkurzy já těžko můžu riskovat. Takže to udělám tak nějak po česku.
Když jsem četl Opilé banány, měl jsem pocit, že jste knihu psal s vědomím, že by mohla být zfilmována.
Ani náhodou. Banány ani zfilmovat nejdou, protože tam opět, jako ve všech Šabachových knížkách, chybí taková maličkost - děj. V Pupendu, což je něco jako Pelíšky, jsou některé motivy z Banánů, ale příběh museli domyslet Petr Jarchovský a Honza Hřebejk, aby měl film začátek a konec.
Co to je pupendo?
Plácnutí pětikorunou o břicho, o pupek.
Hrají v tom stejní herci jako v Pelíšcích?
Jasně, ale já bych se zásadně nechtěl bavit o filmu. Aby to nevyznělo, že si na něm přihřívám polívku. Ostatně mně se herci dost pletou, ještě bych mohl někoho urazit a tak.
N a a m e r i c k é s v a t b ě
Před časem jste navštívil Ameriku. Jak na vás zapůsobila?
Senzace, ale byl jsem tam jen chviličku, dvacet dní. Úplně jsem se zamiloval do Manhattanu. Nevěděl jsem, že je tak útulnej.
Co vás tak nadchlo?
Přátelskost lidí. Kam přijdete, všichni na vás volají ahoj! Tady na vás všichni kašlou. Narazil jste tam na nějaký nečekaný český živel? Narazil jsem akorát na český piva v samoobsluhách. Byl jsem potěšen, že jsou tam zastoupený na čestných místech v cenově celkem příznivých relacích.
To mi připomnělo, jak kamarád vyrazil poprvé na Západ a zmocnil se ho pocit národní pýchy, když v jedné londýnské samoobsluze objevil český lančmít.
To bych zůstal zírat taky, že ho britský hygienici prověřili.
Však ho pýcha hned přešla, když zjistil, že je v oddělení žrádla pro psy...
Nějakou krutou pointu jsem čekal, ačkoli v duchu jsem se trochu modlil, aby ten lančmít prošel do normálního oddělení.
Narazil jste v New Yorku na Čechy?
Čechům v zahraničí se vyhýbám, jak to jde. Když vidím, že jsou někde naši turisti, dělám, že jsem Maďar. Většina z nich pořád sedí a přepočítává, jestli vydělali na nějakým stupidním nákupu, stydím se za ně...
A co čeští emigranti?
Mám v Americe dva kamarády a to jsou fajn lidi. To nejlepší z českého způsobu života a to nejlepší z toho americkýho. Ale pozor, to jsou kritický lidi. Nechci vypadat jako zaslepenej obdivovatel Ameriky. Třeba můj syn nemá moc rád Bushe a jeho žena, Američanka, vyloženě prská, když to jméno slyší. To nejsou mamlasové, který by neuvažovali.
Syn se v Americe oženil?
Syn vystudoval v New Yorku výtvarnou školu a nedávno se tam oženil.
Přichystali vám novomanželé nějaké překvapení?
Rodiče nevěsty mi koupili lístky na Broadway, na muzikál Čtyřicátá druhá ulice. Pár dní jsem kvůli tomu nespal, byl jsem dost nešťastnej. Ale musím říct, že Američani jsou takoví ďáblové, že sotva se zvedla opona, zešílel jsem. To jsou tak dokonalí kýčaři, že jim všechno odpustíte, protože vás dostanou.
Čím?
Vším. Tam není nic nechaný náhodě. Jediný světlo nesvítí zbytečně. Představte si, že přijde na pódium sto nejkrásnějších holek, které jste kdy viděl. Všechny stepujou jak šílený, a když to jede pět minut, lidi začínají vstávat a řvát. Přistihl jsem se, že stojím a křičím a tleskám s nima.
Často píšete o rodině. Zaujalo vás něco na rituálech americké rodiny?
V podstatě jsem si všimnul jediný věci, že Newyorčani doma asi nevaří. Pořád chodí jíst ven, do restaurací. Hledal jsem u nich pánvičky a kastroly a oni na mě koukali jako na blázna. Líbí se mi, že žijou víc venku. Oni tam taky koukají na televizi, ale v hospodě na americký fotbal nebo baseball, a to je trochu jiný zážitek. Nevšiml jsem si tam jedinýho klasickýho televizního večera.
Jaká byla svatba?
Svatba byla taková, jak ji známe z amerických filmů - v přírodě s altánkem. Propachtovali si pozemek Muzea farmy, což je něco mezi zoologickou a botanickou, kde žijou domácí zvířata, aby malý newyorský děti viděly, jak vypadá koza nebo kráva. Taky když kněz říkal: Je-li přítomen někdo, kdo ví o překážkách, proč by se tito dva nemohli vzít, ať promluví, nebo ať nadosmrti mlčí, zabučela do toho kráva. Taková humorná příhoda z americké svatby... Poměrně malé svatby, jak pořád zdůrazňovali, bylo tam sto lidí.
Zaujal vás nějaký tamější zvyk?
Na americký svatbě se mi líbí, že všichni pozvaní dávají ženichovi a nevěstě peníze. Strčí je do obálky, novomanželé to pak hází do velký tašky a aspoň mají něco do začátků.
Svatební dary nedostávají?
Jo. To dělají tak, že vyberou obchodní dům a tam dají seznam věcí, co potřebujou. Lidem pak oznámí, v kterým obchoďáku seznam visí. Když jste rychlej, koupíte tu nejlevnější věc, třeba otvírák na víno, a odškrtnete ho ze seznamu. Když jste pomalej a blbej, tak na vás vyjde sedací souprava. To jsou sympatický zvyky. Tady si lidi lžou. Říkají, že peníze se nemají dávat, a kecy podobnýho ražení. Když máte svatbu, tak jenom kvůli tomu, že jste pokrytci, dostanete pět stejných kravin. Když budu dělat v Americe mejdan, zavolám lidem, který zvu, a řeknu jim, co mají přinést. A příště, když budou dělat mejdan oni, řeknou mi: Vem uherák a basu piv.
Jsou Američani tak tlustí, jak se o nich říká?
No, jsou. V New Yorku to moc nevidíte, spíš na venkově. Co si budeme povídat o Americe. Na jednu stranu se všichni cpou hranolkama a hamburgrama a na druhou stranu vymejšlí super diety, posilovače svalů, všichni jsou vegani, v samoobsluhách máte bílek obarvený nažluto, aby to aspoň trochu připomínalo vajíčko. To je legrační. Nesmíte brát Američany vážně.
Ž e n y a m u ž i z a p u l t e m
Prý se rád díváte na televizi...
Jsem typ, co ráno vstane a zapne si rádio nebo televizi. Potřebuju slyšet muziku, hlas, nesnáším ticho. Údajně to znamená, že se bojím smrti. Jsem rád, když něco svítí a hraje. Je to důkaz, že žiju.
Díváte se na Ženu za pultem?
Je jistá míra slabomyslnosti, do které jsem ochotný jít. Na kousek jsem se díval, ale pak mi došlo, jak čas běží a že minuty strávené před Ženou za pultem se vám už nikdy nevrátí. A hlavně, nemáte z toho vůbec žádný pošušňáníčko. To je tak divně blbý. Vezměte si, že tam nahnali nejlepší herce, co měli. Všechny ty jejich Menšíky - Menšík kdyby hrál Stalina, tak tam stejně něco propašuje. Není to zkrátka úplně ono. Chtělo by to ještě krůček, abych opravdu mohl zařvat, u tohohle je mi spíš hloupě. Jak říkal Werich, abych začal číst, musí bejt hodně kluzko na fotbal a málo kluzko na hokej. V Ženě za pultem je hodně kluzko na příběh a málo kluzko na srandu.
I dnešek má své. Viděl jste někdy Teletubbies?
Viděl. Přesně tak si představuju delirium tremens.
Co televizní zábava a naši baviči?
Mně není ani tak trapně z bavičů, mně je trapně z publika. Ale já nechci rozšiřovat řady těch, co si na televizi léčí mindráky. Co se týče lidový zábavy, tam bych šíleně neplakal. Myslím, že je to světovej průměr, to by chtělo vidět čínskou estrádu. A budete se divit chlapovi, kterej dře, že se večer dívá na estrádu? Dyť on u toho stejně chrní, tak co? Nemůžete mu pouštět Nebe nad Berlínem. To je, jako když se lidi posmívají fotbalistům, že se blbě vyjadřujou. Běhal jste někdy dvakrát čtyřicet pět minut a pak vás někdo zastavil s mikrofonem: Jak jste dneska hráli? Taky byste odpověděl: My jsme s klukama makali! nebo: Snažili jsme se hrát na bránu! Co jinýho. Tohle pošklebování lidí, který sedí v teple, mě nebaví.
Jistě sledujete i zpravodajství. Co říkáte mladým demonstrantům s Che Guevarou na mikině skandujícím: Špína - hnus - kapitalismus!
Jsem z generace, která se ještě pořád nenabažila, že konečně žije v kapitalistické konzumní společnosti. Užívám si toho, ale bejt mladej... Vždycky jsem měl mírně anarchistický sklony, minimálně jeden plakát Che Guevary jsem určitě zamlada vlastnil. Chodil jsem do kubánský kultury pro časopis Tricontinental, který byl zakázaný snad ve všech demokratických státech, jelikož v něm vycházely návody na Molotovovy koktejly. Takže taky jsem měl mírný zmatek v duši, ale ono to má svou logiku. Chtěl byste mít syna, který by v patnácti nosil zimníček a klobouk? Bez anarchistických mladíků by byla nuda. Sice se moc na posledních akcích nevyznamenali, ale je potřeba, aby těm nahoře neztučněly zátylky. Ostatně, líbí se mi, co říká Lustig: Mladým závidím to, že jsou lepší, než jednou budou.
|
PETR ŠABACH |
|
Absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Byl zaměstnán jako technický redaktor, noční hlídač či inventurník. V současnosti se věnuje literární tvorbě a výuce tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Dosud publikoval sedm knih - mj. Šakalí léta, Hovno hoří, Babičky či Opilé banány. Režisér Jan Hřebejk natočil podle Šabachových předloh filmy Šakalí léta, Pelíšky a nejnověji snímek Pupendo. |
 |
 |
 Petr Šabach. Bezmála padesátiletý spisovatel, jehož knihy se pořád vydávají a taky čtou. |
 Petr Šabach. Bezmála padesátiletý spisovatel, jehož knihy se pořád vydávají a taky čtou. |
 V Papírenské ulici sice Petr Šabach nebydlel, ale s kamarády tam často chodili. Leckteré zážitky z těchto míst hrozily velkým průšvihem. |
 V zahradní restauraci v Dejvicích, kousek pod Juliskou, před sebou půllitr piva. Petr Šabach má všechny podmínky, aby se rozpovídal. |
 Doma v obýváku. Už nebydlí v bytě, kde vyrůstal, ale v Dejvicích zůstal. |
 Dagmar Hochová - Petr Šabach. Reprodukce z knihy Konec chleba, počátek kamení... |
