K nejnápadnějšímu posunu dochází v hudbě - nedominuje, o svou roli ve formálním i obsahovém plánu díla se dělí se složkou pohybovou, gestickou, scénickou a vizuální. Vokální a instrumentální projev tu fungují v "klasické" symbióze, i na sobě nezávisle, propojeny s videoprojekcí, hereckou akcí, světlem a podobně. Monková vokalizuje obrovskou škálu pocitů, a protože se nezpívá na text, zůstává zpívané sdělení směrem k divákovi významově otevřené a uchopitelné, neboť je to sdělení bez zábran jazykových či názorových. Pracuje se i s verbálními významy, ale sporadicky. Opera Magické frekvence nemá děj, je sledem scén kompozičně vedených obrazivou představivostí. Instrumentální část hudby je sama o sobě zvukově místy až únavně mechanická (zejména v partech syntetizérů) a nejčastěji má funkci projekčního plátna, na němž se jednotlivé obrazy odehrávají.
Magické frekvence dráždivě vyzývají ke změně anebo rozšíření vnímání umění i reality. Maří očekávání daná zvyky i zkušeností. Neprovádějí to však potměšile. Celek Monková strukturuje vědomě, s minimem improvizace. Do předváděných situací na scéně nejsou uváděny postavy, nýbrž členové souboru Meredith Monkové: šest performerů včetně skladatelky. Situace mají záměrně banální základ - muž a žena u prostřeného stolu, chodci na ulici, televizní hlasatelka před kamerou. Některé prvky této skladby přetrvávají - po celou dobu představení je v popředí přítomna a občas se aktivně projeví "astronomka", jiné se dějí nezávisle a jiné do momentálně ústředního obrazu prolínají. Příležitostí k identifikaci s tou či onou situací, s tím či oním zábleskem poznání má divák bezpočet.
Je to dílo s filozofickou hloubkou, ale nementoruje a nekáže. V symbolice a narážkách je plné jemného humoru, bez urážek, invektiv či ironie. I když protagonisté vystupují sami za sebe, dávají najevo, že stejně konkrétně jako sebe vnímají i diváka, před nímž právě účinkují - do textu pro pražské představení začlenili češtinu. Pro současnou českou vážnohudební scénu by uvedení Magických frekvencí mohlo znamenat oživení - do jaké míry opera Meredith Monkové dokáže prorazit hradby zdejšího akademismu lze však těžko odhadnout. Přitom cesta zdá se být snadná: adaptovat se na komplexní záběr světa viditelného i skrytého způsobem, jakým to činí film, a připustit skutečnost, že věci se nedějí odděleně a postupně, nýbrž současně. Netřeba se přitom vzdávat profesionality. Představení v Arše bylo skvěle zvládnuto ve výkonech protagonistů i technicky - nutno poukázat hlavně na absolutně vyrovnanou zvukovou složku při zapojení záznamů, mikroportů a přítomných nástrojů elektronických i akustických.
Monková: Jak zpívá vesmír
Americká skladatelka a zpěvačka Meredith Monková, která zavedla svůj hlas na hranici lidských možností, představí v Praze svoji operu Magic Frequencies - Magické frekvence. Netradiční dílo, inspirované tématy z oblasti science fiction, zazní v Divadle Archa pouze ve středu a ve čtvrtek. Podle pořadatelů jsou vstupenky takřka vyprodány.
"Aby nedošlo k mýlce. Nečekejte ode mne sci-fi představení, jako jsou Hvězdné války nebo Star Trek. To jen vědci, kteří zkoumají hvězdy, mě přivedli k myšlence, že vnímání reality je omezené lidskými schopnostmi. Existují světy ve světech, ale my sledujeme jen jejich určitou část," vysvětluje Monková. Jednou prý viděla vědce, který pouštěl dětem zvukové signály vzdálených hvězd, zachycené pozemskými radioteleskopy. "Došlo mi, že vesmír zpívá, ale my ho neslyšíme," říká Monková. Název Magické frekvence si vypůjčila z žargonu vědců, sledujících vesmír pomocí radioteleskopů. Magické frekvence totiž přísluší vlnovým délkám, které vyzařuje vodík, nejběžnější prvek ve vesmíru. A pokud by existovaly mimozemské civilizace, komunikace by teoreticky mohla probíhat právě na těchto frekvencích.
"Představte si, že se na Zemi díváme z jiných světů. I ty nejobyčejnější činnosti náhle září nebo se třpytí. Představení Magické frekvence zkoumá věci, jež považujeme za samozřejmost a na které nahlížíme novýma očima," říká zpěvačka, která operu postavila na civilních scénách. Lidé třeba sedí u stolu, ale zároveň se okolo nich odehrává cosi magického. "Je to setkání s něčím, co přichází a roztrhne realitu. Pak náhle zjistíme, že za ní je ještě nějaká další realita," dodává Monková k opeře pro pět herců, dva instrumentalisty a postavu, která prochází celým představením.
Meredith Monková se prosadila jako umělkyně, která se už od svých prvních děl z šedesátých let nedá přesně stylově zařadit. "Když jsem začínala, tak jsem poslepu hledala možnosti svého hlasu a boření stylových hranic," říká Monková, která se snaží o co nejcelistvější výpověď. "Neodděluji od sebe pohyb a zpěv. Můj hlas tancuje a mé tělo zpívá. V Evropě máme všechno oddělené, jsme zpěváky, hudebníky nebo tanečníky. Například v asijském umění platí, že všichni jsou zároveň tanečníky nebo hudebníky," tvrdí Monková, která vyzkoušela všechny možnosti lidského hlasu ve zpěvu.
V roce 1981 vydala desku Dolmen Music, na které předvedla smích, křik, halekání i disciplinovaný školený zpěv. Meredith Monková je autorkou filmové muziky ke třinácti snímkům, spolupracovala například s jazzmanem Colinem Walcottem, který hraje na číše, i zpěvákem Bobby McFerrinem. Zpěvačka také dostala řadu cen, z nichž čestný doktorát univerzity v Philadelphii patří k nejprestižnějším uznáním její práce.
V roce 1993 Monková vydala svoji duchovní operu Atlas a o rok později se objevila v pražském Divadle Archa, kde předvedla repertoár ze svého zatím posledního alba Volcano Songs. Komorní sci-fi opera Magické frekvence, již nyní prezentuje v Praze, měla premiéru vloni. "Lidský hlas je naprosto univerzální. Dokáže odkrýt energie a city, pro které nenacházíme slova. Hlas umožňuje komunikaci od srdce k srdci, žádný e-mail ho nedokáže zastoupit. Proto věřím, že živé vystoupení nelze nahradit žádnými technologiemi," říká Meredith Monková.
