S Havlem odcházím z Hradu také já

  • 4
Práce třiapadesátiletého designéra a architekta Bořka Šípka jsou ihned rozpoznatelné: protáhlé a baňaté, hýřivě barevné, takřka neergonomické, zkrátka veselé a hravé. Šípek se designem živí od 80. let, architekturou od následující dekády. Získal řadu cen včetně francouzského řádu Rytíř umění a literatury. V roce 1969 emigroval do Německa, žil v Nizozemsku, do domoviny se vrátil před pěti lety. Neustále cestuje za zakázkami.

"Je strašná úleva, když člověk ví, že není závislý jen na jedné zemi. Možnost si vybírat si chci udržet. Vypadá to ale, že v Čechách už zůstanu," říká Šípek. Dnes mu ve Starém královském paláci na Pražském hradě začíná retrospektiva s názvem Designnomad 1982-2002. Uspořádala ji Správa Pražského hradu.

Na Pražském hradě pracujete deset let jako architekt. Vaše retrospektiva se koná k tomu výročí?
Bylo to přání pana prezidenta. Jeho funkční období pomalu končí, chtěl, aby se to ještě stihlo.

Budete se i po Havlově odchodu ucházet o post hradního architekta?
Funkce hradní architekt neexistuje. Už jsem párkrát vysvětloval, že v dnešní době nemůže fungovat. Za hradního architekta Plečnika (Josip Plečnik působil na Pražském hradě ve 20. a 30. letech minulého století, pozn. red.) byla úplně jiná sociální struktura společnosti.

V čem?
Hlavně ve struktuře rozhodování. Už nerozhoduje jeden člověk, dá se říci skoro diktaturicky, ale spousta lidí. Role hradního architekta je pak úplně zbytečná. Byla by to jen taková loutka, která by dělala, co jí řeknou lidé, kteří se přitom veřejně neukážou. Takže jsem skutečně nebyl hradním architektem. Byla to spolupráce mezi mnou a Havlem - a s ním z Hradu odcházím i já.

Vaše funkce prý nikdy nebyla honorovaná.
Ano, ani v počáteční době, kdy jsme tomu funkce říkali, honorovaná nebyla. Za odvedené práce jsem měl honoráře jako normální architekt.

Vaše zásahy na Pražském hradě jsou spíš skryté, než že by na ně člověk narážel na každém rohu...
Netoužím se zviditelňovat, jde mi o dobré projekty. Většina věcí je v interiérech, venku jsou jen dva vchody. Bylo by fantastické pracovat jako Plečnik, ale jednak na to nejsou peníze, jednak máme opravdu změněné myšlení. Kdyby dnes přišel Plečnik s Býčím schodištěm, tak ho památkáři vykopnou. Tím nechci kritizovat památkáře, ale doba je taková.

Vaše velké architektonické projekty vznikají převážně v cizině, u nás jde spíš o malé realizace. Není v Česku tak dobrý trh?
To má různé důvody. V Čechách se dělají soutěže a já nejsem člověk, který soutěží. Což mě ze spousty projektů předem vyřazuje. Dobré práce vznikají z dialogu mezi zadavatelem a architektem. V soutěži třeba není možné, abych vyhrál a projekt pak udělal úplně jinak. Ale tak nemůže vzniknout žádná dobrá architektura! Zjistíte si, kdo je v porotě, a tomu návrh přizpůsobíte.

Ve světě uznali, že soutěže jsou zastaralé. Výběrová řízení probíhají tak, že si zadavatel pozve čtyři architekty na pohovor. Na jeho základě si jednoho vybere, ne na základě projektu. Teď tímhle způsobem stavíme muzeum v Holandsku. Navíc v Čechách někteří moji kolegové šíří, že se mnou nelze spolupracovat, že mě nikdo nemůže zaplatit a podobně. Hodně lidí tomu věří. Přitom mám sazby podle honorářového řádu komory architektů.

Před časem jste řekl, že byste si někdy chtěl vyzkoušet divadelní výpravu. Ještě po tom toužíte?
Zrovna jednu plánuju. Operu, která má být uvedena v roce 2004 v Národním divadle. Dělám na ní s Jardou Duškem a je to opera o hokeji. Jmenuje se Nagano.

Váš design se někdy označuje jako neobarok, jindy jako postmoderna. Jak jej nazýváte vy?
S termínem neobarok jsem přišel já v 80. letech. Nevztahoval jsem ho na barokní formy, ale na styl života. Renesance byla velmi regulovaná a strohá. Všechno v ní bylo předepsané. A najednou přišlo baroko, lidi začali chlastat, pudrovat se, lhát a užívat si života. Tuto situaci jsem přirovnal ke vzdalování se designu od funkcionalismu v 70. letech.

A jaká byla 90. léta?
Zase šla zpátky. Byla poznamenána válkou v Jugoslávii, epidemií AIDS. To už byl serióznější život. Taky jsem se uklidnil a je to vidět i v mé tvorbě. Nejraději jí říkám fussion, jako se určitému stylu říká v hudbě. Tedy fúze - a beru odevšad: z etniky, z různých oborů...

Občas je tu slyšet: Šípek, ten kýčař...
Tohle slyším jen v Česku. Když se něco nelíbí, hned je to kýč. V cizině mají lidi radost, když někdo vybočuje. Tady když je někdo trošku jinej, tak už sem nepatří. Nacionalismy nemám rád.

Teď jste v Česku mediálně obletován. Ovšem ne kvůli designu, ale kvůli osobnímu životu. Jak to trávíte?
Vždycky jsem měl radost z toho, že i když jsem po světě dost známý, mohu se mezi lidmi normálně pohybovat. Je pravda, že jsem s Leonou Machálkovou, je pravda, že čeká miminko. Ale to, co z toho udělaly zdejší bulváry, je útok na osobní svobodu. Je mi jedno, co píšou, i když si spoustu věcí vymýšlejí. Je to problém lidí, kteří tomu věří. Ale už ani nemůžu do supermarketu, aniž za sebou slyším: Hele, to je ten Šípek, chudák Machálková, takovej dědek!

Ale vy k tomu přece vybízíte. Tady se lidi snaží vypadat usedle a vy pořád zdůrazňujete, že jste světoobčan, ženu jste si vzal až dlouho potom, co jste měli děti, bez rozvodu žijete s pop-hvězdou. Opravdu vás překvapilo, že byla reakce bulváru taková?
To byl v podstatě důvod, proč jsme vztah ze začátku tajili. Věděli jsme, že to přijde. Ale s Leonou jsem se neseznámil, protože je hvězda. Prostě jsme si začali být sympatičtí, a kdyby byla prodavačkou brambor, tak jsme spolu zrovna tak.

Bořek Šípek: Easy Chair, 1994.

Bořek Šípek: Sedlák, 1992.

Bořek Šípek: Leonora, 1991.

Bořek Šípek: Hebe, 1998.

Bořek Šípek: Salt and Pepper Shaker II., 1995.

Bořek Šípek: Seared, 2001.

Bořek Šípek: Syringa, 2000.

Bořek Šípek: Broken, 2000.

Bořek Šípek: for Manufacture Nationale de Sevres, 1990.

Bořek Šípek: Filzka, 1999.

Bořek Šípek: Gemelli, 2000.

Bořek Šípek.