S AC/DC to bylo v aréně peklo, kapelu přivezl vlakem sám čert

Peklo je oblíbený termín australské kapely AC/DC, která vystoupila v úterý po 21. hodině před vyprodanou O2 Arenou v Praze. Do pekla se v úvodním animovaném filmu řítil rock´n´rollový vlak, neboli Rock´ n´ Roll Train, řízený samotným čertem.

I když se jej pokusily zastavit dvě sexy pasažerky, vlak na konečné naboural. Projekce se jakoby střihem proměnila v bombastický start koncertu.

Výbuchy karambolu zažila už O2 Arena naživo. Z dýmu i plamenů se vynořila obří maketa lokomotivy s červenými rohy. A muzikanti AC/DC ihned nahodili svůj výtečně seřízený rockový stroj.

Peklu se pak věnovali ve skladbě Hells Bells z roku 1980, při které se spustil z obloukovité konstrukce nad pódiem zvon, stálá rekvizita jejich koncertů. A nesměl chybět hit Highway To Hell, titulní píseň ze stejnojmenného alba z roku 1979, při kterém si hala pořádně zařvala.

Pro mužný zpěv jsou písně AC/DC, postavené na jednoduchých sloganech, jež se obvykle kryjí s názvy skladeb, jako ušité. Třeba Back In Black, Big Jack z nové desky Black Ice, pochopitelně TNT, velká pecka z roku 1975.

Glosa

Angus Young dokázal vytěžit z kolovrátkových, avšak úderně působivých riffů maximum. Přesně ví, že síla rock´ n´ rollu spočívá ve valivé jednoduchosti.

Možná se lidé v hale mohli odvázat více, připravit kapele větší "peklo". Což není výtka, neboť oni spíš pozorně poslouchali výtečný dřevní rock a ze dna kotle byly vidět stovky, možná tisíce svítících čertovských růžků na hlavách fanoušků.

Show AC/DC stála jako obvykle na dvou mužích. Zpěvák Brian Johnson, jehož klátivá chůze i postava připomíná ranaře z doků, polohystericky chrlil do mikrofonu starý hit Dirty Deeds Done Dirt Cheap, který zpíval jeho předchůdce Bon Scott, než se upil k smrti. Ovšem Johnson byl trochu z formy, jeho zpěv neměl takový říz ani tlak, navíc se zdálo (aspoň dole na jásací ploše), že hlas má více utopený v nabuzeném zvuku kapely.

Spolu s kytaristou Angusem Youngem tvoří Johnson kontrastní i lehce groteskní dvojici, což je velká výhoda AC/DC. Publikum se těší na jejich gagy. V roce 1996, při prvním koncertu AC/DC v Česku, ještě vzal Johnson Younga na záda a běhal s ním po molu. Nyní táhl show více Angus Young, v porovnání s robustním Johnsonem drobný rachitický šílenec ve školní uniformě, jenž si při hře stále cosi vytřeštěně mumlá.

Vybíhal "kachním" krokem, svíjel se na zemi, jakoby ho kousla tarantule. A bavil publikum i "striptýzem". Při písni The Jack si dramaticky svlékl sako, košili a rázně odhalil křehký kuřecí hrudník. Na slipech měl pochopitelně logo AC/DC.

Za těmito vtípky se ovšem skrývala skvostná hra na kytaru. Angus Young dokázal vytěžit z kolovrátkových, avšak úderně působivých riffů maximum. Přesně ví, že síla rock´ n´ rollu spočívá ve valivé jednoduchosti.

Jeho kytara vystřelovala energii v jadrných salvách a v krátkých sólech zdobila písně. Před závěrem koncertu, v písni Let There Be Rock, Angus Young sólově exceloval. To už měl na holém těle jenom šortky a na středovém projekčním plátně se skvěl v nadživotní velikosti.

Jako baviči i muzikanti AC/DC uspěli, ostatně nic jiného od nich publikum nečekalo. Potěšila nafukovací figurína lepé vnadné děvy v nadživotní velikosti, "posazená" obkročmo na lokomotivu i stylové výstřely z baterie děl, které zazněly po obou přídavcích.
Dobrá show, posazená přesně do parametrů zábavného stadiónového rocku. I když tak horké peklo, jako při prvním halovém seznámení v roce 1996, to ovšem nebylo.

AC/DC
Praha, O2 Arena, předkapela The Answer (Irsko)
Hodnocení iDNES.cz: 70 %