Le Goffův editorský a autorský podíl nezdůrazňuji samoúčelně už jeho první česky vydaná práce vyvolala celou škálu reakcí od ovací přes váhavé rozpaky až po bouřlivé odmítnutí. Jacques Le Goff totiž provokuje; vesměs pravicově orientovanou českou veřejnost počátku devadesátých let dráždilo salonní levičáctví francouzského intelektuála. Zdejší neopozitivisticky zaměření historici pro změnu zuřili nad jeho metodickými postupy - vždyť už samo pojmosloví známé školy Annales, kterou Le Goff reprezentuje, bývá obdivováno pro svou originalitu i zatracováno pro svou vágnost.
Žijící klasik francouzské historiografie ani tentokrát nezklame své příznivce a neusmíří své kritiky. V knize Středověký člověk a jeho svět společně se spolupracovníky předestírá takovou typologii středověkých lidí, která vychází z hlubokého přesvědčení o pravdivosti dnes již klasického výroku Luciena Febvra: "Člověk je mírou dějin, a to mírou jedinou; je dokonce jejich raison d'etre." Této zásady se více či méně důsledně drží všichni historici, kteří do sborníku přispěli. Giovanni Miccoli píše v tomto duchu o mniších, Franco Cardini se věnuje válečníkům a rytířům, Giovanni Cherubini zaměřuje pozornost na rolníky, Jacques Rossiaud se zabývá životem měšťanů.
Poněkud obtížněji vymezitelnou kategorii středověkých intelektuálů rozebírá Mariateresa Fumagalli Beonio Brocchieriová, postavení umělců analyzuje Enrico Castelnuovo, rolí kupců se zaobírá Aron J. Gurevič a místo ženy ve společnosti líčí Christiane Klapisch-Zuberová. Svébytnou kapitolu představuje stať o světcích z pera André Vaucheze a o marginálních vrstvách od Bronislawa Geremka; oba autoři mapují dva extrémní póly středověkého světa, uspořádaného v duchu přísné a důkladně promyšlené hierarchie.
Témata jednotlivých studií naznačují, že zvolené spektrum jednotlivých lidských typů je sice pestré, ale zároveň podřízené určité selekci.
Stranou zůstal například šlechtic (chápaný v širším smyslu než jen v duchu středověkého rytířství), stejně jako kacíř a heretik. Nikdo z autorů sborníku rovněž nevěnoval detailní pozornost postavení dítěte ve středověké společnosti, přestože jde o problematiku, jíž se západoevropské dějepisectví v minulých desetiletích obšírně zabývalo. Bylo by ovšem nespravedlivé editorovi a jeho spolupracovníkům vytýkat zúžení záběru jen na vybrané modelové typy středověkých lidí. Sám Le Goff nutnost onoho výběru otevřeně přiznává - a vlastně tak vyráží zbraň z ruky případným oponentům, jimž by se zvolená typologie jevila jako příliš omezená nebo nedostatečně reprezentativní.
Kniha, jejíž autoři se rekrutovali z řad historiků celé Evropy, nabízí více než jen poutavý obraz středověkého světa, složený z mozaiky profilujících lidských typů. Poskytuje rovněž excelentní ukázku takového pohledu na minulost, který upřednostňuje dějiny konkrétních lidí před dějinami abstraktního lidstva. Uvážíme-li, že obdobně pojaté typologie již vznikly i pro jiné historické epochy než pro středověk (například italský historik Eugenio Garin redigoval sborník věnovaný renesanci), naskýtá se zde též zajímavá inspirace pro budoucí překladovou produkci českých nakladatelství.
Kolektiv autorů pod redakcí Jacquesa Le Goffa: Středověký člověk a jeho svět. Přeložili Ondřej Bastl, Zdeněk Frýbort, Milena Hájková, Irena Murasová, Jaroslava Rosenová a Lucie Šavlíková. Redakčně zpracovali Martin Nodl a Marie Bubníková. Vyšehrad, Praha 1999, 320 stran, náklad neuveden, cena 318 korun.
Pražské jaro - Bang on a Can All Stars. Divadlo Archa, Praha 1. a 2. června.
