VZTAHY JAKO TRAUMA
Už podtitul napovídá, co bude ústředním tématem knihy. Problém vzájemných vztahů, který se jako červená nit vine celými československými dějinami: konkrétně státoprávní uspořádání republiky, resp. postavení Slovenska v ní. Autor navazuje na své dřívější práce, ale tehdy používal jen dílčích hledisek; nyní, ve své zatím nejrozsáhlejší práci, poskytuje ucelený a komplexní pohled na genezi problému. Za jisté specifikum Rychlíkovy knihy lze považovat v českém prostředí neobvyklou pozornost, jež je věnována stanoviskům slovenské strany. Vidíme tu historikovo usilování o objektivní a podrobnou analýzu ideových východisek slovenské politické reprezentace. Autor využívá poznatků, které získal za svého dlouhodobého působení v Záhorském muzeu ve Skalici.
Rychlík poukazuje na známou, ale často vulgarizovanou skutečnost, že v zásadních chvílích československých dějin se opakovaně dostávala do popředí zájmu slovenské společnosti právě otázka úpravy česko-slovenského soužití. Právem to autor nepokládá za neopodstatněný požadavek, neboť tento problém nebyl - a to nejen dle mínění slovenské strany - důsledně vyřešen. Za klíčovou přitom autor pokládá otázku, zda bylo možné sladit slovenský požadavek maximální nezávislosti na ústřední vládě a zachování jednotného státu.
Slovenská národní rada jako vrcholný slovenský politický orgán se totiž od počátku snažila o co největší decentralizaci. Přenesení většiny pravomocí do Bratislavy jí mělo umožnit větší podíl na moci a její lepší kontrolu.
SPÍŠE UNIE NEŽ FEDERACE
Jak Rychlík upozorňuje, Slováci projevovali svou nedůvěru nejen vůči centrálním úřadům, ale také vůči Slovákům působícím v Praze, nad kterými tak ztratila Bratislava dohled. Odtud jejich hanlivé označení "pražský" a po vzniku federace "federální" Slovák. Rychlík tvrdí, že slovenské představy o "důsledné politicko-ekonomické federaci" v roce 1968 směřovaly spíš k vytvoření unie dvou samostatných států, a tím se rozcházely s modelem "funkční federace" prosazovaným českou stranou. A tato různost stanovisek se opět plně projevila po listopadu 1989. Podle Rychlíkova hodnocení Češi v průběhu česko-slovenských jednání o federaci prosazovali "přerozdělení kompetencí, přičemž kritériem byla funkčnost státu". Slovenská strana však trvala na nadřazenosti republik, přičemž "otázka funkčnosti byla podřadná a podřízena zásadě, že o ní rozhoduje politická vůle české a slovenské vládnoucí elity stát zachovat, nebo rozdělit".
Za hlavní důvod rozpadu Československa však Rychlík nepovažuje kompetenční spory, ale skutečnost, že "za dobu existence společného státu se nepodařilo vytvořit silné společné československé vědomí u naprosté většiny obyvatel v obou částech státu". Tento poznatek není nový, v odborných kruzích se v souvislosti se slovenskou otázkou objevuje často. Nebere ovšem v úvahu podstatnou příčinu, s jejímiž následky se dodnes potýkáme obzvlášť v postkomunistické části Evropy: národy, jimž nebylo umožněno v 19. století, v době nacionálních revolucí, vytvoření vlastního státu, to pociťují jako veliký handicap a vytvoření národního státu považují za dokončení své emancipace.
DROBNÉ VADY Česko-slovenské vztahy 1945-1992 Academic Electronic Press Bratislava a Ústav T. G. Masaryka Bratislava-Praha 1998 (vyšlo 1999) 554 stran náklad a cena neuvedeny
Rychlíkova práce je podložena obrovskou pramennou základnou. Kromě poctivého bádání v českých a slovenských archivech autor zvládl i široké spektrum periodického tisku, o literatuře nemluvě (jde prakticky o kompletní bibliografii k nastíněnému problému).
Dílo je doplněno mnohostránkovou přílohou obsahující přepisy archivních dokumentů. Ocenit je třeba jmenný rejstřík. Dojem z jinak výborné práce trochu kazí občasné tiskové chyby, nepřesnosti v číslování poznámek a nesprávné psaní jmen současných slovenských politiků Čiče a Kanise (Rychlík je má za Číče a Kánise). Polemizovat by bylo možno s autorovým tvrzením o "poměrně velké" popularitě prezidenta Havla na Slovensku. Kromě stoupenců HZDS a SNS, které sám autor jmenuje a kteří tvořili "poměrně velké" procento slovenských voličů, měl Havel odpůrce i u lidí postižených konverzí zbrojního průmyslu a u těch, kteří jej kritizovali za unáhlenou a nepromyšlenou amnestii.
A ne všichni byli voliči SNS a HZDS.
Tyto nedostatky jsou však jen vadami na kráse, jež nemohou ohrozit kvalitu jinak výjimečného díla. Zbývá už jen těšit se na závěr trilogie.
'
Jan Rychlík: Češi a Slováci ve 20. století
