RECENZE Rychlé pohyby očí: Špačkův film má jednu skvělou scénu

- Režisér Radim Špaček objevil ve své novince Rychlé pohyby očí spolehlivý způsob profesní sebevraždy. Sám její hrdina vyzradí, že tenhle film „nezačíná ani nekončí“, pak ulehne do pitevny a komentuje představu vlastní smrti. Následně se vrhá na koleje, balancuje ve výškách, bloumá psychiatrickou léčebnou a pronáší perly typu „nuda je bílá, jen když se třese“.

Nejenže se tu v akčním slova smyslu nic neděje, ale navíc se to neděje v tempu, jež by hravě zvládl hlemýžď po amputaci a dávce analgetik. Pak najednou ve snůšce zbytečností zazáří drobná perla, jediná skvělá scéna - ale kdo na ni vydrží čekat?

Rychlé pohyby očí

30 %

ČR, 1998, 70 min.

scénář a režie: Radim Špaček

hrají: Zdeněk Čížek, Tereza Panková, Michal Benovič, Martin Dohnal, Zuzana Stivínová

Kinobox: 43 %

IMDb: 5.3

Platí-li pravidlo, že nikoli debut, ale teprve druhý film rozhoduje, pak musí pověstný buřič Špaček velmi zvažovat svou příští dráhu. Zatímco jeho polodokumentární sarajevská prvotina Mladí muži poznávají svět působila - byť spíš tématem a osobní odvahou - jako poměrně zralá a silná výpověď, Rychlé pohyby očíznamenají návrat k typicky „študácké“ křížové výpravě proti konvencím.

Přesně takhle zpravidla vyhlížejí první filmy, dojemně rádobyobjevitelské experimenty, které popřou dramatickou stavbu, příběh, rytmus i roli diváka - tu „veteš“, jež v očích mladých špiní Čisté Umění. Takové novátorské vzpoury mají své místo na FAMU, méně už v kinech, a hlavně zákonitě končí ve stejné slepé uličce. Co mělo šokovat, provokovat, bavit „neokoukaností“ a hlubokomyslností, to logicky nudí, chybíli k volbě prostředků jiný důvod než režisérovo přání vytřít klasikům zrak.

Navíc přemrštěná stylizace, zvláště obrazová jejím příkladem budiž výtvarná erotika „drápků“ a „krvavých“ šrámů, dotvrzená skutečnou břitvou vyžaduje stejně důslednou stylizaci hereckou; tu však neškolení aktéři nemohou zvládnout.

Vznešeně by se dal Špačkův útvar nazvat existenciálním generačním esejem „z dlouhé chvíle“. Opakované pokoušení smrti ostatně hrdina v dialogu s partnerkou pojmenoval: „Co když se nic nestane a budeme starý?“ Divák by tomu „vnitřně rozervanému“ povaleči nejraději vrazil jednu pádnou rodičovskou za ucho a poslal ho pro začátek pracovat, kdyby...

Kdyby nebylo té jediné scény v nepřerušeném několikaminutovém záběru, v níž dosud těžce nudící Špaček s jasnozřivou přesností náhle pojmenoval „život a smrt v kostce“ - osud zasahující za hrdinovými zády, viděný oknem kavárny. Snad tato scéna byla důvodem, proč na úkor starších spolužáků doporučila komise FAMU právě a jedině Špačkův námět k realizaci absolventského filmu.

Režisérovi lze věřit, že se ke klíčovému výjevu upjal možná až přespříliš. Měl by ovšem vědět, že divák platí vstupné za celý film, nikoli za záblesk talentu v hodinové temnotě psychohrátek bez řádu a smyslu.