Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Rusko je Jožovi Rážovi bližší než Amerika

  1:22aktualizováno  1:22
Slovenská kapela Elán, která zažívala zlaté časy v dobách komunismu, vystoupí dnes večer ve slavné newyorské Carnegie Hall. Vstupenky byly vyprodány už před měsícem, v Americe bude na Elány čekat téměř tři tisíce lidí.

Elán - Jožo Ráž - Jožo Ráž z kapely Elán na koncertě ve slovenském Štúrovu (31. srpna 2005) | foto: ČTK

"Byl to náš sen," přiznává zpěvák Jožo Ráž. Koncert si kapela zařídila sama a sama si jej také financuje – Ráž však odmítá přiznat, kolik splnění snu stálo. Sedmička muzikantů si dnes večer nicméně připíše prvenství – ze slovenských muzikantů v Carnegie Hall dosud nikdo nehrál.

Těšíte se?
No jasně! Budeme hrát v nejslavnějším sále na světě, na to se těším.

Ptám se proto, že jste známý tím, že Ameriku moc nemusíte.
Štve mě americká politika, ale o tom raději nemluvme, nebo mě tam nepustí.

Čí to byl nápad, že Eláni zahrají v Carnegie Hall?
V Carnegie Hall hrály všechny světové jedničky. Všichni nejlepší se tam ukázali, je to takový sál uměleckých snů. A já už jsem hrál téměř všude, ale Carnegie Hall ještě chyběla. Ta čárka tam prostě měla být, takže jsme si to vymysleli a zařídili sami.

Bylo těžké se tam dostat?
Je to hrozně těžké a drahé, oni si toho sálu nenormálně váží. Nemůžete si jen tak říct, že tam budete vystupovat. Musíte nejdříve dokázat, že jste superpopulární, kolik máte prodaných desek a tak dále. A potom jsou tam stovky velmi tvrdých podmínek. Za všechno se platí. Pak také musíte předložit přesný seznam, co tam chcete. Sice je pravda, že tam můžete mít úplně všechno, co si budete přát, ale stojí to zase strašné prachy.

Co jste si přáli vy?
Vůbec nic zvláštního. My jsme byli velmi skromní, pro nás je nejdůležitější, že si tam zahrajeme.

Jak dlouho jste koncert domlouvali?
Už se to dohaduje dva roky. Náš manažer je nenormálně schopný. Má takovou vůli, že když se pro něco rozhodne, tak to také udělá. I když ho to stojí peníze a kdo ví co ještě.

V jaké sestavě v Carnegie Hall zahrajete?
Všech sedm členů a k tomu tři houslistky, které doplňují aranžmá. V Carnegie Hall je totiž problém, že jsou tam hluková omezení, a když překročíte určenou hladinu, vypnou vám zvuk. Takže tam musíme hrát velmi potichu a museli jsme vymyslet nové aranže, aby to znělo dobře. Doufáme, že to zvládneme.

Přichystali jste nějaké speciality?
Uvedeme jednu novou skladbu. Jinak se prohrajeme celou kariérou Elánu od Kaskadéra až po Třetí oko. My si hlavně myslíme, že ti naši krajané, co přijdou, chtějí slyšet ty staré věci a ty také budeme hrát.

Dáte jen na to, co lidé chtějí?
Každý má své představy a svůj vkus, ale my jako kapela musíme sloužit publiku. Pro něj to děláme. Ale  určitě má každý něco rád a něco ne. Já například nemám rád skladbu Voda, čo ma drží nad vodou.

Proč právě tu?
Voda byla písnička, kterou jsem dělal jako kšeft. Z filmu Fontána pre Zuzanu  dali požadavek a nabídli mi tuto skladbu. Okamžitě jsem věděl, že to je hitovka, přestože se mi nelíbila, a tak jsem ji nazpíval. Hned nato jsem se vyboural na motorce a probudil jsem se po dvou měsících totálně dolámaný. Textař se pak zabil, i já jsem se málem zabil.

Takže ji máte spojenou s vaší nehodou?
Ale to není tím, to s tím vlastně nemá nic společného. Prostě: Keby bolo niečo (zpívá)... Já to nemusím.

Jak daleko jste s novou deskou?
Už jsme dvě desky vyhodili. Neumíme udělat nic, s čím bychom byli spokojení. Laťka je strašně vysoko, všichni čekají na to, až se nám konečně něco nepovede. Takže my už se bojíme cokoliv zveřejnit, protože se nám nic nezdá dost dobré. Máme za sebou třiadvacet platinových desek. A teď máme vydat další.

Člověk by řekl, že právě proto si budete věřit.
Ne, je to čím dál těžší, věřit si. V muzice to jde hrozně rychle, muzikanti se hned spotřebovávají. Natočí jednu nebo dvě dobré desky a pak konec. A my už to držíme třicet let. To si neumíte představit.

Nevypadáte moc vystresovaně.
Nevypadám, taky se moc vystresovat nenechám. Já jsem z celé kapely nejodvážnější. Necvičím, nic neumím. Kolegové musí hrát, aby všechno fungovalo. Ale já? Já nic neumím, jenom zpívat. To umím.

Na baskytaru hrát podle vás neumíte?
Když je přede mnou padesát tisíc lidí, tak to najednou umím. Ale přiznávám, že jsem v životě necvičil.

Vážně nikdy?
Ne.

Jak často teď vystupujete?
Jen asi pětkrát sedmkrát za rok, protože nás málokdo zaplatí.

Stačí vám tak málo vystoupení? Nebo byste radši hráli častěji?
My bychom rádi hráli padesát až sedmdesát koncertů za rok, ale to se nedá, to nikdo nezaplatí. Lidi nás oslovují pořád, ale když řekneme velmi rádi, cena je  taková a taková, tak už se neozvou.

Kolik tedy chcete za vystoupení?
Dva a půl milionu.

To je hodně.
Ano, ale my to neumíme za míň. Máme šíleně drahou techniku a program. To prostě nejde dělat levněji. Jen Jano má kytary za milion, k tomu přidejte světelnou stěnu, bodyguardy, sestřičky... Je strašně moc lidí, které to živí, prostě cirkus na kolečkách.

Jednu dobu jste hráli 250 koncertů ročně, což vám zase přišlo moc.
Ale to bylo v době, kdy jsem měl nejvyšší možnou gáži, což bylo 450 čistého za  koncert. Z toho jsem tři stovky dal do techniky, aby se to vůbec mohlo realizovat. Hrál jsem denně za sto padesát korun, což jsem prožral, propil a  projezdil.

Stýská se vám po tom období?
Těžko říct, nechci vracet nic. Bylo to jako sen. Vozili jsme se v autě, koncertovali a chlastali. Dlouhá léta jsme se prostě jen bavili.

Máte pocit, že teď je to horší?
Není to to, co to bylo. Potáceli jsme se od sálu k sálu, v 86. roce byla taková  elánomanie, že jsem nemohl vylézt na ulici, lidi ze mě trhali šaty.

Je pro vás rozdíl, když hrajete doma, nebo právě v Americe?
Publikum je dobré, když je dobrá kapela, a špatné, když kapela je špatná. My jsme dobrá kapela, takže máme dobré publikum.

A jak se vám hrávalo kdysi v Moskvě?
Rusko je mi určitě bližší než Amerika. Kdybych si měl vybrat, kde žít, tak určitě  v Rusku.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Magdalena Kožená a tanečník flamenka Antonio El Pipa si v Rudolfinu společně...
GLOSÁŘ: Kožená tančila flamenco, hvězdný tenorista hrál na kytaru

Bylo by to jistě atraktivní, přesto se mezzosopranistka Magdalena Kožená a peruánský tenorista Juan Diego Flórez nesešli na jednom koncertě. V Praze vystoupili...  celý článek

Zpěvák Richard Adam na snímku z roku 2009
Zpíval Granadu. Zemřel Richard Adam, hvězdný idol swingové éry

Ve věku 86 let zemřel zpěvák Richard Adam, který patřil k hvězdám českého swingu poloviny 20. století. K nejslavnějším písním tehdejšího idolu žen patřily...  celý článek

Nový šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov
Dojal mne zármutek hudebníků, říká nový šéf filharmonie Semjon Byčkov

Česká filharmonie má nového šéfdirigenta po zesnulém Jiřím Bělohlávkovi. Stal se jím světoznámý rusko-americký umělec Semjon Byčkov, který dnes podepsal...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.