Problémem Troškovy režie je však to, že vlastně žádnou režií není. Pokud za ni nepovažujeme filmové záběry šumavské přírody, jež se prolínají se scénou zaplněnou kmeny stromů, nebo dekorativní zámecké schodiště, jež by mohlo pocházet z doby před mnoha lety.
Scéna působí ve snaze o velkolepý dojem až přehuštěně, ale nejhorší je, že mezi postavami se naprosto nic neděje. Herci bezradně postávají v klišovitých obrazech, navlečeni do nijak originálních kostýmů, a svými gesty se dostávají za hranici komiky.
Dokonce i Eva Urbanová v hlavní roli nepůsobí zrovna jistě, a to přesto, že v minulosti už předvedla, že umí být i herečkou. Navíc pro ni přece jen není snadné se po všech Toskách a Santuzzách vracet do lyrického oboru, hlasu prostě chybí křehké kouzlo.
Nicméně pořád to byl ještě nejprofesionálnější výkon premiérového večera. Tenorista Tomáš Černý nemá pro roli Prince technickou vyzrálost, jeho zpěv působí nepevně a fádně.
Mezzosopranistka Veronika Hajnová se do Ježibaby vůbec neměla pouštět, stejně jako basista Gustav Beláček do role Vodníka: takhle ploše a téměř nesrozumitelně se zpívat nedá.
Ivan Kusnjer a Martina Bauerová v úlohách Hajného a Kuchtíka či Jindřiška Rainerová jako Cizí kněžna mnoho nezachránili, a už vůbec ne orchestr, který pod taktovkou Leoše Svárovského hrál nepřesně a nekultivovaně, jako by snad ani nezkoušel.
Na Rusalku budou diváci jistě chodit. Jenže přijdou na titul, nikoli na produkci. Možná budou věřit, že vidí a slyší kvalitu. Není divu: pravou kvalitu u nás vlastně neznají.
