Pražské Divadlo v Dlouhé tak v režii Jana Borny přivádí na scénu pokračování příběhu Helenky Součkové. Rodina se přestěhovala do Prahy, Helena navštěvuje poslední ročník gymnázia a s partou spolužáků se snaží přežít dobu pomocí poslechu písničkářů či rockerů z tajně kopírovaných kazet, psaním básniček, skládáním písniček nebo jenom sháněním něčeho normálního na sebe.
„Zatímco Budžes se odehrával v 70. letech v reálném socialismu, tady máme co do činění s 80. lety, dobou jakéhosi ustrnulého, husákovského tlení. Už nešlo o život, ale člověk měl zase pocit, že to takhle zůstane navždy. Lidem, kteří tehdy dospívali, režim ukradl nejkrásnější roky, v nichž má člověk poznávat svět,“ říká režisér Borna.
Autorkou dramatizace je stejně jako v případě Hrdého Budžese sama Irena Dousková. „Na Oněginovi jsme spolupracovali s Janem Bornou, a vůbec to byla kolektivnější záležitost než Budžes. Toho jsem poprvé viděla až na generálce, na zkoušky Oněgina jsem se sice sem tam zašla ze zvědavosti podívat, ale výsledek pro mě bude skoro stejným překvapením jako pro normálního diváka. Budžes byl inscenován jen ve třech lidech, skoro jako monodrama, v Oněginovi hraje celý soubor divadla. Představení by tentokrát nemělo stát a padat s postavou Heleny Součkové,“ říká Dousková.
Pro herce z Dlouhé má inscenace takřka osobní rozměry: většina totiž maturovala ve stejném roce jako románová Helena Součková. „Ti hrají gymnazisty a starší členové souboru byli tak laskaví, že hrají ostatní postavy jako komunistické kreatury, soudruhy učitele a úchyláky,“ poznamenal Jan Borna.
Oněgin se do Dlouhé hodí nejen kvůli týmovému duchu souboru či generačnímu spříznění: herci v inscenaci zužitkují svou muzikálnost. Naživo za doprovodu kapely se budou zpívat písničky z 80. let, které Helenka a její spolužáci poslouchali.
„Tedy Mišík, Jasná páka, Kryl, Pražský výběr. Chvíli jsme uvažovali, zda tam dát pro vystižení doby i Poupata či Holky z naší školky, ale pak jsme si řekli, že se nechceme tyhle příšernosti učit. Navíc Michal David a podobní jsou zase v kurzu a nechtěli jsme, aby si mládež v publiku říkala: No, inscenace za moc nestála, jen ty písničky byly skvělý,“ podotýká režisér.
Předností románu Douskové je ironie a nadhled, s nimiž líčí atmosféru „zlatých husákovských“, v níž učitelé vyhrožují vyloučením za protistátní písničky, aby si je sami opilí notovali na soukromém večírku s papaláši. Ironie a humor by se neměly vytratit ani z inscenace.
„Ironie totiž nedovolí propadnout sentimentu, místy by to měla být dokonce třeskutá legrace. Ale nejdůležitější je, že knížka stejně jako inscenace je dvojlomná: realitě té doby se můžeme smát, ale také by nám mělo trochu zatrnout,“ uvažuje Borna a dodává, že si při zkoušení uvědomili, kolik z té doby milosrdně zapomněli.
Například při zkoušení scény, v níž se Helena a její kamarádka Julie dostanou do průšvihu v prvomájovém průvodu, přinesl herec a spoluautor hudby Jan Vondráček Rudé právo z 1. května 1983. „Předčítal nahlas a nikdo mu nevěřil, že si ty věty na místě nevymýšlí a nedělá si legraci. Báječně jsme si osvěžili paměť, což neuškodí ani publiku,“ podotýká Borna, ale dodává, že účelem není zobrazit výsek z českých dějin. „Chceme hrát o láskách, emocích a snech, které člověk prožívá v tomto věku a také holt v režimu, který mu osud nadělí.“
