Rudý car (obálka knihy)
Tuto éru připomíná kniha historika Václava Vebera Rudý car, jež právě vyšla v nakladatelství Triton s podtitulem Stalin v čele Sovětského svazu v letech 1924–1953.
Nyní čtyřiaosmdesátiletý profesor Václav Veber je zajímavá a pro 20. století typická osobnost české historiografie. Klasické vzdělání, vysoká škola v 50. letech, akademická kariéra na Univerzitě Karlově na marx-leninské katedře.
Pak rok 1970 a dvacet let ve většinou dělnických profesích, až do roku 1990, rehabilitace a návrat na univerzitní půdu. Veberova bohatá publikační činnost samozřejmě spadá až do jeho „druhého“ vědeckého života.
Čtenář, který se dějinami sovětské totality zabývá soustavněji, asi v knize Rudý car mnoho nového nenajde: máme k dispozici řadu Stalinových obsáhlejších životopisů, máme Jakovlevovo Rusko plné křížů, máme aktuální gigantické Zubovovy Dějiny Ruska, máme koneckonců i Solženicynovo Souostroví Gulag.
Výhodou Rudého cara pro běžného čtenáře však může být právě to, co by mohl historicky vzdělaný specialista považovat za zápor. Václavu Veberovi se totiž podařilo celé údobí velice zhuštěně, ale přitom čtivě vměstnat do pečlivě vyzdrojované práce o rozsahu dvou set stran.
Což je ideální pro toho, kdo se chce seznámit se stalinskou hrůzovládou na současném stupni vědění, ale nemá čas či odvahu nořit se do odborných tlustospisů.
Se Stalinem, tedy Džugašvilim, procházíme celý jeho život od v podstatě dost tajemného původu a dětství přes pravoslavná studia, z nichž zběhl, přes „kariéru“ bandity, přepadajícího banky, až k seznámení s Leninem, navázání spolupráce a převzetí moci po jeho smrti.
Ani Lenin nebyl žádný svatoušek, od Stalinova nástupu však začíná ta pravá diktatura, na jejímž konci jsou statisíce a v celkovém úhrnu miliony zavražděných, popravených či vyhladovělých.
Václav Veber Stalinovi rozhodně nic neodpouští a jeho kniha je z určitého úhlu mimo jiné i dobrým doplněním práce držitelky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky. I v takových detailech, že nejen prostí lidé, ale ani sovětští pohlaváři jako Bucharin nepřestali, byť stáli i tváří v tvář popravčí četě, věřit v čistotu úmyslů svého vůdce. Což je strašidelné.
