Malíř, kreslíř a grafik Rudolf Volráb (1933-1969), kterému bohužel předčasná smrt zabránila rozvíjet tvůrčí schopnosti, dospěl v obsáhlém souboru kreseb, obrazů a objektů z let 1966-69 k originálnímu řešení práce s tvarem a barvou. Neprávem lehce pozapomenutého umělce nyní připomíná Národní galerie. Výstava Barevný neklid zdobí páté patro pražského Veletržního paláce a potrvá zde do 25. května.
Volráb v roce 1961 absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde studoval v ateliéru Josefa Kaplického, a vystavovat začal záhy. Jeho tehdejší tvorba se nesla v duchu informelu, na kterém ho však nelákala ani tak jeho drásavá existenciální povaha, jako spíš radikálně nové obrazové možnosti. "Obraz se u něho vyvazuje z příběhu a projevuje se hlavně jazykem svých prostředků - nánosy barev a zásahy do nich jej uvolňují a prohlubují výrazové možnosti barvy a její struktury," popisuje Volrábovu tvorbu kunsthistorik Jan Rous.
Nečekaně barevná, provokující díla plná vnitřní dynamiky a pohybu odkazují k fascinaci a téměř obsesivnímu ohledávání těla a jeho detailů, často převedených do univerzálně srozumitelných symbolů, které lze chápat jako autorovu reflexi archetypální duality mužského a ženského principu.
Od roku 1967 vzniká řada radikálně barevných obrazů a kreseb, v nichž jsou lidské tělo či jeho část proměněny v téměř amorfní strukturu vířící nijak nedefinovaným prostorem. Hlavně v kresbách je možné sledovat nekonečnou proměnu figury. Volráb se postupně vyvazoval z dvourozměrné plochy obrazu a otevřel díla do prostoru. Figura v nich zůstává přítomná už jenom v latentní podobě, nicméně přesto právě tyto práce mají silný fyzický charakter.
Blízko k pop-artu
"Je nutné zmínit jeden z důležitých dobových odkazů, které české umění propojovaly se světovým děním. Volrábova tvorba je zařazovaná k nové figuraci, ale svým výrazem a projevem má blízko k pop-artu. Je to patrné v umělcově postupu, který spojuje fragmenty nebo části těla s jeho celkem, jejichž střídání připomíná tiskovou plochu. Podobně blízko je i Volrábův způsob práce s barvou v jejích základních tónech, v používání převážně přímých barev," líčí Rous.
Volráb zemřel nešťastně po pádu z okna v pouhých šestatřiceti letech. Samostatnou výstavu měl za života jedinou, krátce před smrtí byly ovšem jeho práce vybrány na první velkou expozici nové figurace. V následujících letech potom poněkud upadl do zapomnění.
Až v roce 2002 Volrábovo dílo připomněla Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, před necelými čtyřmi lety pak také pražský Topičův salon. Výstava ve Veletržním paláci a doprovodná publikace jsou prvním retrospektivním shrnutím umělcovy tvorby. Představují Rudolfa Volrába jako sebevědomého a progresivního autora, kterému právem patří důležité místo v příběhu českých dějin umění.
