Nicméně Rudolf se dostal do Spojených států, kde se postupem času jakžtakž úspěšně etabloval. A co prožíval nejen tam, líčí v knížce Ručičky věžních hodin.
Při čtení kouzelné kroniky maně naskakují v hlavě dvě věty. Zaprvé slavný výrok fyzika Nielse Bohra „vaše teorie není dost šílená na to, aby byla pravdivá“, zadruhé italské pořekadlo „není-li to pravda, je to alespoň dobře vymyšleno“. Ale Bartovy historky jsou často natolik šílené, že nepochybně pravdivé jsou. Třeba dětský zážitek z 50. let o policajtovi, který se na louce u jedné české obce snažil zadržet americký balon s letáky, ten se s ním vznesl do vzduchu a málem ho unesl na Západ. Nebo příběh Rudolfovy ženy, která se opalovala u jednoho jezera v horách Sierry Nevady, a když se probrala z krátkého spánku, lidé kolem ní hovořili česky. Žádný sen – prostě se tam objevila parta českých emigrantů na výletě.
Pracoval u miliardářů
Rudolf Barta pochází ze zajímavé rodiny. Z matčiny strany je prapravnukem Františka Křižíka a mimochodem se zdá, že jeho vztah k slavnému předkovi je poněkud ambivalentní: když jej nazývá Vynálezcem, je těžké rozhodnout, zda z něj mluví obdiv, nebo určitý despekt. Otcovskou linii tvoří významní přírodovědci, o tatínkovi Barta píše, že měl na kontě řadu patentů a díky tomu mohl poměrně snadno cestovat i do západních států. Neemigroval prý kvůli obavám, že venku by mu mohl být na překážku příliš vřelý vztah k alkoholu. V Čechách to tak nevadilo.
Mladý Rudolf se ovšem rodinné tradici vymkl. Studium chemie skrečoval a před odjezdem z Československa pracoval jako kulisák, v Americe se živil ledasčím, přípravou sendvičů v jedné hospodě počínaje. Nejpozoruhodnější je jeho vyprávění o dobách, kdy byl zaměstnán jako majordomus u kalifornských miliardářů s úzkými konexemi na filmový průmysl. A tak se ve vzpomínkách exulanta objevují Jack Lemmon, Fred Astaire, Gregory Peck či manželé Reaganovi.
Ručičky věžních hodinautor: Rudolf Barta nakladatel: NLN - Nakladatelství Lidové noviny 386 stran, 299 Kč |
A především český režisér Jan Němec, s nímž Bartu pojilo důvěrné přátelství a který pro knihu vymyslel název Ručičky věžních hodin; jejího vydání v Nakladatelství Lidové noviny se bohužel nedožil. Z mnoha příběhů, které se k němu vážou, alespoň jeden. Barta vyučoval češtinu na americké vojenské škole, kde využívali při výuce i filmotéku, a podařilo se mu přesvědčit nadřízeného, aby do ní koupil Němcův film Démanty noci. Škola zaplatila tisíc dolarů a šéf běsnil: v tomto Němcově snímku se téměř nemluví.
Vtipné Bartovo povídání je jako nespoutaná řeka: tu se široce rozlévá do krajiny, tu se valí přes peřeje. A jako plynoucí voda je víc než souborem kapek, i kniha přesahuje popis jednoho lidského osudu. Odráží se v ní doba, na niž autor vzpomíná vesele, melancholicky a bez sentimentu. Když v roce 1978 už jako americký občan poprvé přijel do Prahy, slyší od otce, že emigrace synů mu zničila vědeckou kariéru. „Tati, jestli ti něco zničilo kariéru, tak to bylo tvoje pití – a Komunistická strana Československa,“ odvětí syn. K tomu není co dodat.
