Když italský satirik, dramatik a herec Dario Fo dostal roku 1997 Nobelovu cenu za literaturu, jeho jméno tu mnohým moc neříkalo. Kdo to je? Co vlastně píše? V češtině měl tehdy pouhé dva překlady.
I když se od té doby leccos změnilo a v pražském Branickém divadle se daří hře Otevřené manželství (psané s manželkou Frankou Rame), stále tu Fo nepatří mezi nejsledovanější autory. Představu o jeho košatém, drzém talentu dávají paměti nazvané Polomyšín.
Podivná líheň vypravěčů
Proč Polomyšín? Polomyši (neboli Netopýři) se říkalo lidem ze severoitalského přístavního městečka Porto Valtravaglia, kde Dario vyrůstal. Jeho obyvatelé takřka nespali, kvůli sklárnám a sklářským pecím vládl v obci nepřetržitý provoz, který přitahoval nejrůznější podivíny, povaleče, prostitutky. Dariovi však nejvíce učarovali místní vypravěči, schopní do svých historek hbitě včlenit přírodní pohromu stejně jako pouliční klepy.
Často nešlo ani tak o obsah jako o způsob vyprávění: báchorkáři tu měli ulehčenou práci, v Polomyšíně o sebe křesaly nejrůznější kultury, nářečí. V této "podivné líhni" se rodil nejen nový, zvláštně pokroucený jazyk, ale také Dariova fascinace mluveným slovem, improvizací a předváděním, které jsou blízké italské commedii dell’arte.
V úvodu ke svým pamětem Dario Fo cituje teorii, podle níž je vše podstatné obsaženo v prvních sedmi letech života. Tohoto předpokladu se v zásadě drží, většina kapitol krouží kolem jeho šťastného dětství, bohatého na svérázné události i postavy.
Vévodí jim dědeček Bristin – pábitel, taškář, zelinář i venkovský filozof v jedné osobě, k němuž chodí na "přednášky" i univerzitní profesoři. Na zahradě vypěstuje strom, který rodí meruňky, slívy i trnky zároveň, svého šestiletého vnuka nechává kilometry kočírovat velkého valacha, zatímco sám spí na korbě, prodávání zeleniny proměňuje ve virtuózní (a občas trochu košilaté) představení.
Možná že právě u zemitého Bristina, který byl ateista a nespoléhal na bohy ani na odpustky, lze hledat kořeny pozdější Dariovy tvrdé kritiky církve, přítomné i v jeho nejslavnějším díle Komická mysteria (Mistero Buffo).
Dario, válka a Mussolini
V Itálii poutaly pozornost zejména pasáže, v nichž autor přihazuje k dětství nějaká ta léta navíc (jak je i v podtitulu) a líčí své jinošství za druhé světové války. Někteří kritici totiž autorovi vyčítali jeho angažmá u protiletadlové obrany a oddílu výsadkářů v rámci Italské sociální republiky, která byla roku 1943 zřízena jako loutkový stát Benita Mussoliniho.
A Dario Fo z ožehavého tématu bruslí po svém: spojuje svých právě dovršených sedmnáct let s chaosem a nejistotou posledních let války. Na hrdinu si nehraje. Přiznává, že se přihlásil dobrovolně, aby unikl nasazení v německých továrnách, že nosil uniformu wehrmachtu a že jedné z přehlídek jeho oddílu přihlíželi příslušníci SS i sám Mussolini – pohublý, napjatý.
Snaha zachránit holý život ho přivedla i k parašutistům a posléze k dezerci. Vůči Spojencům si Fo neodpustil kritické věty v souvislosti s oběťmi spojeneckých náletů: "Dnes se jim říká nepřímé oběti. Ale k čemu taková řež? Copak to neměli být naši osvoboditelé?"
Kabaret i ve smrti
Zároveň však autora málokdo může vinit ze zbabělosti: jeho ročník už neměl být do války povolán, Fo několikrát prokázal odvahu a duchapřítomnost při pomoci raněným. To, že téměř jakoukoli situaci, včetně vyhrabávání lidí ze sutin, dokáže jedním dechem přetvořit v absurdní komedii, už patří k jeho naturelu.
Ideologie, hrůza, smrt se míchají do spisovatelových pamětí skoro až rozmarně, což většinou fascinuje. Tedy pokud Fo nepřestřelí a historku nežene až k žoviální povídačce. Až na několik málo vážných scén, jako je ta, kdy váleční deportovaní zoufale prosí o doušek vody, jde v podstatě o kabaret.
Pomoc židovským uprchlíkům je vystavěna takřka jako převlékací číslo z Někdo to rád horké a výhrůžky Mussoliniho fanatiků, kteří měli už před válkou spadeno na Dariova otce, zarytého antifašistu, končí u holé zadnice. Pan Fo spustí kalhoty a vystaví svou nohu znetvořenou za první světové války: "Kdo by se odvážil tahat před soud takovej vývěsní štít plnej trofejí?"
Ani už nepřekvapí, že i otcův pohřeb se mění ve frašku. Při všem tom líčení podivuhodných eskapád čtenáře občas napadne, zda ho Dario Fo po vzoru renesančních šibalů tu a tam nevodí za nos, zda si i ve vlastním životě leccos nedomýšlí. Od počátku je totiž zřejmé, že touží bavit nejen své obecenstvo (v tomto případě čtenáře), ale hlavně sám sebe.
S citem pro napětí i klauniádu tu odvíjí příběh zázračného, všestranně nadaného dítěte
(kromě literárního talentu měl Fo i talent výtvarný), a když už toho pomalu začíná být dost, dokáže se včas shodit. Co Polomyšínu, lačně těkajícímu mezi obrazy a historkami, občas chybí v závažnosti a soustředění, vynahrazuje lehkostí, švihem a humorem, kterému není svaté skoro nic. Škoda jen, že si živelný autorův temperament a jeho pohotové narážky sotva kdy vychutnáme na jevišti tak plně jako jeho krajané.
Dario Fo: Polomyšín
Překlad Marina Feltlová.
Agite/Fra, 222 stran, cena 249 korun
Hodnocení MF DNES: 70 %
