Chystáte velkou retrospektivu. Proč ale zrovna po dvanácti letech?
Dvanáctka je v mnoha ohledech taková magická, možná i zásadnější než desítka. A tak nějak to prostě vyplynulo, že se ta retrospektiva organizuje právě nyní.
O co přesně půjde?
Nebude to nic míň, než pokus zkoncentrovat dvanáctiletou cestu našeho souboru, který nechce být jen divadlem, do pěti dnů. Vedle našich významnějších inscenací uvidí diváci i videoukázky z výzkumných cest do Brazílie, bruselského parlamentu či Andalusie ve speciálních sklenících, které umístíme po několika prostorech v Praze. Každé představení bude uvedeno slavnostně a vždy trochu jinak než doposud. Vše doplní doprovodné akce, jako je Únos diváků či mezinárodní workshop. A pro ty, kteří by nás chtěli poznat ještě více do hloubky, proběhne v DOXu sympozium.
Začneme na Nové scéně představením „The Theatre“, kde přehradíme první řady vysunutou podlahou, takže tanečníci budou divákům lítat nad hlavami.Takový druh festivalu provází intenzivní atmosféra. Bude to jednak oslava a dále také unikátní spojení všech lidí, kteří těch dvanáct let ve Farmě v jeskyni pracovali.
Zmínil jste Únos diváků, co si pod tím představit?
Máme tajné místo, na které bychom rádi unesli naše skalní diváky. Víc ale neprozradím, chtěl bych, aby to bylo překvapení. Proběhne to po představení Sclavi v Divadle La Fabrika.
Vybraná představení 28. října |
Farma v jeskyni osciluje mezi tanečním, fyzickým a hudebním divadlem. Jak vaše představení vytváříte, sledujete všechny tyto směry zároveň?
My jsme svého druhu laboratoř, takže hledáme a experimentujeme. Bráníme se čistě taneční nebo hudební formě, ale i té čistě činoherní. Představení vznikají tak, že si vybereme téma nebo nějaký kulturní fenomén, který jsme do té doby vůbec neznali, a snažíme se o něm něco dozvědět. Vyrazíme přímo do místa dění, načerpáváme informace, učíme se. Pohybu toreadorů jsme se třeba učili přímo od nich. Při přípravě Informátorů jsme se infiltrovali do Evropského parlamentu, kde jsme mluvili s lobbisty, aktivisty, eurokraty i politiky. Vnitřně nás to obohacuje a z této zkušenosti pak delším procesem vzniká divadlo. Výsledné představení není jediný výstup naší práce.
To zní jako hodně komplikovaný způsob přípravy.
Já jsem přestal pracovat v mainstreamových divadlech, protože mne lákalo hledat něco nového, zjistit, jak daleko můžu zajít. Tento způsob laboratorní práce je náročnější, je to intenzivní zkušenost. Je třeba hodně trpělivosti, sebepřekonávání a hodně úsilí, aby vůbec takové divadlo přežilo. To je to, co od Farmy očekávám - experiment, risk, odvahu a nový jazyk.
Máte velký rozptyl témat, kde pro ně berete inspiraci? Vaši Informátoři jsou o nadnárodních potravinových korporacích, zpracovávali jste dále i židovskou či slovanskou tématiku…
Víte, proč v dole bývá kanárek? Při úniku plynu jako první zareaguje a chcípne. Intuitivní člověk se chová v současné informační záplavě jako ten kanárek. Zatímco většina si stále nic neuvědomuje, on už cítí, že se blíží výbuch. Divadelníci či umělci se čím dál více starají o politiku, zajímají je sociologické kontexty, už nežijí jen ve svém romantickém světě. Díky svojí citlivosti a vnímavosti můžou rozpoznat, co ostatním uniká.
Takhle to bylo i s tématem židovského odsunu ze Slovenska. My jsme nereflektovali jen minulost, naznačili jsme, že se s ní jako národ nedokážeme vypořádat. Co tu krom formálních výročí zůstává? V podstatě jsme jako společnost vytěsnili fakt, že jsme jednoho krásného dne ztratili všechny židovské sousedy, nepřišli se s nimi ani rozloučit a všichni se tvářili, že to je úplně v pořádku.
Nejedná se tedy jen o jakýsi pietní akt vůči historii, je to něco výsostně současného. Podíváme-li se na to, jaká pravicová hnutí nyní raší v Evropě, tak si myslím, že právě tady někde je to vlákno, k té ignoranci, jaké jsme všichni ve vlastním strachu schopni.
Má alternativní divadlo vůbec sílu něco změnit?
Nikdy jsem nevěřil na kvantitu, vždy mě zajímala kvalita. Naše představení je vlastně přímým přenosem zkušenosti teď a tady, která se nedá uchopit pouze slovy. Když se to povede, je po představení ono hlasité ticho, kdy lidi beze slov opouštějí sedadla, jako by něco nesli. Pokud jsou mezi nimi dva nebo tři, u kterých ten zážitek vyvolá vnuknutí, které aktuálně ve svém životě potřebují, považuji to za úspěch.
Je to takové předání doutnajícího uhlíku. Vy už nevidíte, jestli je ten jeden malý uhlík zdrojem inspirace, jestli a jak něco okolo sebe zapálí. Věřím na takovéhle šíření. Zároveň si nenamlouvám, že měníme svět. Dokážu ale být lépe v rovnováze sám se sebou, pokud vím, že jsme se pokusili aspoň o něco, aspoň podělit se o důležité téma. Takže jde i o zodpovědnosti vůči mně samému.
Farma dostala řadu cen, to pro vás ale asi nebude to hlavní…
Víte, to je obrovské povzbuzení. Člověk má radost, že si toho někdo všimne. Na druhé straně nám to největší evropské ocenění přineslo víc problémů než celkového užitku.
Jste slavnější v zahraničí než u nás?
Dá se to tak říct a rozhodně nejsme jediný takový případ. Doma asi nikdo není prorokem. U nás se stále díváme skrz prsty na soubory, které jsou podle mne zbytečně označovány jako experimentální, avantgardní, alternativní. Osobně na tom nic tak experimentálního, avantgardního nebo alternativního nevidím. Alternativní značka je už dávno passé.
Farma v jeskyniMezinárodní divadelní studio se začalo formovat v roce 2001 při přípravách kulturního projektu Lorca v Praze. Odtud také vzešel název, jde o doslovný překlad arabského slova daimuz, kterým byl pojmenován Lorcův rodinný statek. Farma v jeskyni získala řadu ocenění. A to včetně nejprestižnější Evropské ceny nové divadelní reality pro režiséra Dočolomanského. Mezi dalšími nechybí Total Theatre Award, The Grand Prix Golden Laurel Wreath Award, A Fringe First Awards, Cena magazínu Respekt za nejsilnější taneční představení, Cena Sazky za nejlepší pohybové představení, Hlavní cena Veljka Maricice ad. |
Už před čtyřmi lety jste ztratili stálý prostor. Hledáte ještě nějaký nový?
My jsme chtěli v prostoru Švandova divadla vybudovat mezinárodní rezidenční centrum, kde by umělci mohli zkoušet. Zároveň jsme chtěli zvát i různé soubory ze zahraničí a Čech, aby tam mohly tvořit. Investovali jsme do toho šest let, získali i evropský grant. Nakonec to ale nedopadlo a takové centrum Praze dál chybí. Nyní už na hledání nějakého prostoru nemáme čas, kočujeme, sídlíme v Bubenči, což je něco mezi squatem a industriálním prostorem. V zimě je tam pěkná zima.
Jaké máte další plány?
Připravujeme projekt ve spolupráci s Hlavním městem kultury Plzeň 2015. Na jeho začátku bude cesta do Japonska, ale víc nechci prozrazovat, uvidíme, co z toho bude.
