Ukázka z písmové tvorby Františka Štorma

Ukázka z písmové tvorby Františka Štorma | foto: Archiv MF DNES

V písmu a hudbě nevidím rozdíl. Je to jedna vroucí nádoba, říká typograf

  • 1
František Štorm patří mezi přední české tvůrce písma. Na svém kontě jich má desítky včetně digitalizací významných fontů od Vojtěcha Preissiga či Jana Solpery, který jej i učil. Vedle grafiky se věnuje také muzice. Zpívá v metalové kapele Master's Hammer a podílí se na projektu Mortal Cabinet.

Co vás k typografii a tvorbě písma přivedlo a co vás na tom oboru baví?
Hra se znaky, spojení grafiky a techniky, maminka malířka, otec architekt. Typografie je jedno z nejstarších řemesel a já rád dělám věci, které vydrží aspoň pár let. Nejvíc mě na tom ovšem baví fáze kreslení a vlastního objevování.

Vy jste asi jeden z prvních, kdo u nás přišel s digitalizací fontů. Jaké to byly začátky?
Asi jsem jako první z toho udělal firmu, digitální písmolijnu, ale úplně první digitální písmo v Čechách už na škole dělal můj spolužák Andrej Krátky. Já jsem začal o něco později, víc jsem se živil grafikou. Pro knížky, plakáty, gramoobaly, značky, zkrátka na všechno jsem potřeboval nejlepší písma.

A nejlepší bylo si je sám vytvořit?
Začátkem 90. let se sem cpaly velké západní firmy jako Adobe, Linotype a URW, a těm jsem chtěl nakopat zadek. Taky mi bylo líto, že slavná česká písma z naší tradice nebyla digitální. Tím jsem vlastně začal – Preissig, Tusar, Týfa, Rathouský, Solpera. Od každého z nich jsem se hodně naučil.

Ukázky z tvorby českých písmolijen

Jan Solpera byl vaším učitelem na VŠUP. Nebyla práce na jeho písmu pro vás svazující?
Vůbec ne. S Honzou Solperou je dobré sedět a povídat, lhostejno, jestli u toho děláme font, nebo ne. Měl vždycky nesmírně přesně připravené kresby, já jsem nemusel nic podstatného vymýšlet nebo měnit. Autorský font je ale taky jistým způsobem svazující, mám-li jasnou představu, k čemu má být použit.

Co je dneska lepší výdělek - písmo na zakázku, nebo font, který uděláte a prodává se volně?
Zakázkový font s exkluzivní licencí přinese rychlý jednorázový zisk, „volné“ písmo se nějaký čas drží na trhu a pak zapadne, jiné se kdovíproč vynoří z minulosti a přijde do módy - je zábavné to sledovat. Nejvíc mě však baví práce na vlastním projektu, pro který potřebuju písmo, teď je to hudba.

Předpokládám, že myslíte projekt Mortal Cabinet, který tvoříte spolu se Samirem Hauserem a Řezníkem. Co vás tři svedlo dohromady?
Dali jsme se dohromady z potřeby fúze nejextrémnějších žánrů, která by pohnula ospalou českou scénou. Máme pocit, že posluchači zpohodlněli v zaprděném bahně. A máme obrovskou podporu fanoušků. Jako my pochopili, že je čas do toho pořádně praštit.

Je pro vás muzika relax, protipól ke každodenní práci s písmy a na písmech?
Při práci na grafice musí být u mě ve studiu hrobové ticho, nanejvýš si pouštím klasiku. To nejde vydržet dlouho, přetlaky emocí pak vrážím do kartáčů, bubnů a řevu. Postupy jsou však, myslím, stejné – vývoj od nápadu k prezentaci přináší stejná rizika a nároky v jakékoli tvorbě. Hudba je u mě hodně vizuální záležitost, mám rád ilustrace a originální design, dokonce jsem si nechal postavit kytaru podle svého velmi detailního projektu a trvám na žluté barvě nástrojových kabelů. Při komponování na monitoru počítače vidím různě graficky odlišené obrazce a stopy nahraných zvuků, to má skoro stejný řád jako obraz. Ostatně v hudební terminologii se operuje s barevností i světelností zvuku. A jak známo, muzikanti často malují. Čili žádný protipól, je to jedna vroucí nádoba.

Vrátím se ještě k písmu, ale možná to bude otázka kacířská. Máte nějaké nejoblíbenější písmo?
Ale ne, to je dobrá otázka. Nejmilejší je vždy moje nejnovější – jmenuje se Alebrije (čti alebríche) a poprvé jsem ho použil na obalu letošního skvělého alba od Necrococka. Ten divný název pochází z Oaxacy v Mexiku, kde jsem začínal kreslit jeho výrazné kurzívy.