Možná proto, že byla před měsícem součástí Velkého knižního čtvrtku, poslední kniha Magdalény Platzové trochu zapadla. Přitom je to jedna z mála novel, která by se napřesrok mohla objevit v nominacích na literární ceny. Vychází ze skutečné události - pokusu o atentát na amerického podnikatele - ale dělá z ní svébytné vyprávění plné otázek a pochybností.
Jak to ve skutečnosti bylo?
Postava podnikatele Johna C. Kolmana je inspirována Henrym C. Frickem, který v roce 1892 povolal na stávkující dělníky z Carnegieho oceláren soukromou armádu Pinkertonů. Byl to typický, bezostyšný podnikatel z nejtvrdšího období kapitalismu, který měl na druhou stranu ušlechtilé zájmy - sbíral umění.
Andrew Carnegie zase stavěl po Americe veřejné knihovny. Zajímal mě ten paradox, který vidíme dodnes: na jedné straně nezměrné bohatství, na druhé peníze na umění, vzdělání. Lze jedno druhým omlouvat? Atentátník Andrej B. je inspirovaný Alexandrem Berkmanem, mladým anarchistou ruského původu, který na Fricka v roce 1892 vystřelil, a v podstatě se tím odsoudil k smrti. Tenhle moment mě chytil, z něho se odvíjelo psaní Anarchisty.
Téma anarchismu je v dnešní době poměrně nevděčné, jeho módnost je už dávno pryč - proč je pro vás naléhavé?
To téma je rozhodně živé. Otázka, jak dobře uspořádat lidskou společnost, je naléhavá, není před ní úniku. Slovo anarchista má v uších veřejnosti hrozivý zvuk, domnívám se, že neprávem.
Jak ho definujete vy?
Je to někdo, kdo odmítá hierarchii moci, ne někdo, kdo kolem sebe hází bomby. Tato fáze tu také byla, ale to bylo v úplně jiném historickém kontextu.
Obálka knihy Anarchista.
A nevadí vám, že o vás mohou lidé prohlásit, že jste anarchistka?
Co se nálepek týče, jsou mi lhostejné. Na anarchismu mě zajímá princip osobní odpovědnosti. Že člověk nedeleguje svoje pravomoci na někoho jiného. Ano, byl by to lék. Na korupci, cynismus, zneužívání moci, otupělost… Jde o to, nečekat, až to někdo zařídí, a většinou špatně, za nás. Je možné přestat hrát tuhle hru? Nebo si jiný model alespoň představit?
Není to přílišná utopie?
Mnoho věcí, které dnes považujeme za samozřejmé, kdysi začalo jako představa odvážných jednotlivců. Lze to vidět i tak, že v době internetu a sociálních sítí je parlamentní demokracie nemožně zastaralá a také drahá. Koho zajímají všichni ti politici?
Jak se liší anarchisté z počátku století od těch současných, třeba z hnutí Occupy?
Cíle mají myslím stejné, kromě toho, že ti dnešní kladou mnohem větší důraz na ochranu životního prostředí. V postupech se liší. Současní anarchisté úplně vylučují individuální násilné činy, což byl na počátku 20. století ještě připouštěný způsob boje. Dnes jsou postupy jiné, ale pořád jde o přímou akci. Bojuje se neposlušností, humorem, provokací.
Dotýkáte se řady podstatných témat - na pozadí obyčejné lásky se řeší vzpoura proti systému, konec civilizace, ekologická témata...
Pokračující destrukce světa mě děsí. Věřte mi, že mě tíží každý pytlík s odpadky, který házím do kontejneru. Žijeme na dluh, a jak říká jedna postava v mojí knize: "Jeden každý z nás má ruce od krve." To je prostě fakt. A obdivuju lidi, kteří jsou ochotní radikálně umenšit svůj negativní dopad na okolí, a myslím si, že každé, i malé rozhodnutí něco s tím dělat má velkou hodnotu.
Psala jste v New Yorku, byť jinak žijete v Lyonu, postavy knihy New York milují - čím je pro vás?
To je těžká otázka. Lyon, to je pravý opak New Yorku, v něčem se velmi podobá Praze, je to bludiště, člověk se motá v kruzích. Takové to město, které člověka spíš tíží. Zatímco v New Yorku vás stále něco žene a kope dopředu. Tam běžíte za přeludy a tady utíkáte před strašidly.
Anarchista jsou "poznámky k románu". Znamená to, že jste téma nevyčerpala a budete se k němu vracet?
Ty poznámky v titulu odkazují ke dvěma rovinám. V samotné knize figurují několikery poznámky k románům, které nikdy nebyly napsané. Vypravěč, jeho přítel Josef a také Kolmanova pravnučka Michaela, všichni jsou autory textů, které z nějakého důvodu nedokončí.
A můj Anarchista, i když teď působí sevřeným dojmem, je také poskládán z fragmentů. Jsou to vlastně poznámky k velkému románu klasického stylu, který bych chtěla napsat, ale nenapíšu, to vím jistě. Prostě to nejde. Proč, to by bylo na dlouhou debatu. Ale myslím, že s touto nemožností psát něco víc než poznámky zápasí mnoho současných spisovatelů.
