Richard Lester
Jeho krátký snímek The Running Jumping & Standing Still Film byl zcela náhodou nominovaný na Oscara, ale vedl k tomu, že v 60. letech natočil dva filmy s Beatles – Perný den a Help!. Ten druhý režisér Richard Lester uváděl na pražském Febiofestu, který jej vyznamenal cenou Kristián.
"V původní verzi jsem si ohlídal, aby ve zvukovém mixu byl důraz na hlasech," připomněl před projekcí. "U téhle restaurované se toho chopil Paul McCartney a přidal basy a bicí. Takže vy si to užijte a já si zacpu uši," smál se.
Svou první nominaci na Oscara jste získal za asi jedenáctiminutový snímek s Peterem Sellersem. Jaký to byl pocit?
Bylo to naprosté překvapení, protože jsme ten film netočili s tím, že by se měl někde promítat. Dělali jsme ho jen tak sami pro sebe. Peter si pořídil novou kameru, kterou jsme chtěli vyzkoušet. Takže jsme si pronajali louku za Londýnem za pět liber. A to byl celý rozpočet toho filmu! Během jedné noci jsme u vína napsali pár vtipů a celý snímek jsme natočili s pár přáteli za dvě odpoledne. Střihali jsme ho na Sellersově bicí soupravě. Prostě jsme filmové pásy rozvěsili po činelech. To bylo vše. Hudbu jsem napsal já a kamarádi jazzmani ji nahráli. To vlastně stálo ještě nějaké peníze navíc. Výsledkem byla jedna jediná kopie.
To zní jako spousta zábavy, ale pořád nechápu tu cestu k Oscarům.
Peterův známý, který mimochodem napsal anglické texty k Bídníkům, takže je teď milionář, znal někoho, kdo dělal edinburský filmový festival. Takže jsme naši jedinou kopii poslali do Skotska a vyhráli první cenu. Tam byl zas někdo z přehlídky v San Francisku. Vzal naši kopii do Států a zase jsme vyhráli. A pak přišla ta nominace. Vůbec jsme o tom nevěděli, vždyť jsme si neschovali ani negativ. Tehdy jsem si pomyslel: "Ta filmařina je docela snadná věc." Každý potom říkal, že kdyby chtěli celovečerní němý film, ozvou se nám. Nikdo nezavolal, protože o něco takového nikdo nestál. Až do loňského Umělce.
Nicméně právě tenhle film a Peter Sellers, kterého měli Beatles rádi, vám pomohl k práci s nimi, ne?
Není to úplně tak. Práci na Perném dnu mi nabídla filmová společnost, se kterou už jsem dělal. Ale ano, fakt, že Beatles ten můj film viděli a že se jim líbil, a možná taky, že čistě formálně jsem i já byl muzikant, to vedlo k tomu, že mi věřili. Měli jsme stejný smysl pro humor.
Jak se vám s nimi dělalo? Obzvlášť při natáčení filmu Help! prý kouřili dost často marihuanu. To muselo být obtížné.
Bylo to... jiné. Museli jste přijmout fakt, že ztráceli své scénáře a netušili, kterou scénu zrovna točíme a podobně. Ale zase kolem toho byla spousta smíchu.
John Lennon ve filmu Jak jsem vyhrál válku
Přispěl jste světu jedním ikonickým předmětem – lennonkami. John Lennon je poprvé nosil ve vašem filmu Jak jsem vyhrál válku.
To je pravda. Ale taky v Help! se nám povedlo pár takových věcí. Když Beatles ve filmu odlétají na Bahamy, skrývají se pod maskami. A asi o tři roky později vypadali přesně jako jejich masky z toho filmu! Nebo jsme pro indické vojáky v Help! navrhli lehce netypické uniformy. Najednou byly maskáče hrozně populární mezi mladými po celém světě. Takže i za tohle jsem zodpovědný.
Lennon si později stěžoval, že Perný den byl jen takový komiks podle jejich života, že to nebylo opravdové. Nemrzelo vás to?
A taky říkal, že v Help! byli jen komparz ve vlastním filmu. Ale to byl John ve svém "nejhorším" období, kdy nesnášel všechno, co v minulosti s Beatles udělal.
Nepřemýšlel jste později, že byste ještě někoho z Beatles obsadil do filmu? Ringo se jako herec docela osvědčil.
Myslím, že ani ne. Prostě jsme se všichni dohodli, že půjdeme každý svou vlastní cestou. Oni potom udělali Magical Mystery Tour po svém a já zase své filmy.
Paul McCartney se svým fiktivním dědečkem ve filmu Perný den
Ale začátkem 90. let jste nakonec režíroval koncertní film Get Back, který zaznamenal velké turné Paula McCartneyho. Proč to?
Protože on tvrdil, že končí, že to bude jeho poslední turné. A já jsem si pomyslel – no, když jsem byl u začátku, moc rád bych byl i u konce. Byla to velice příjemná zkušenost. Na stadionu v Rio de Janeiru jsme měli dvě stě tisíc návštěvníků. Užíval jsem si to. A Paul si to užíval tak moc, že za rok povídá – pojedu ještě na jedno! A za rok zase. A znova a znova. Jednou řekl – copak potřebuju další Rolls-Royce? Ne! Pojďme radši udělat zase turné.
Kromě filmů s Beatles, které vás proslavily, máte na kontě taky Tři mušketýry nebo Supermana. Dokážete říct, který z nich máte nejradši?
Máte rodinu? Nemůžete se ptát rodičů, které z dětí mají nejradši. To nejde. Jsou filmy, jejichž natáčení bylo tak těžké, že fakt, že jsem je vůbec dokončil, považuji za osobní triumf. To pro mě něco znamená. Pak jsou filmy jako Perný den nebo Help!. To, že teď sedíme v kině, které promítá Help! skoro po padesáti letech, a zdá se, že divákům se to pořád líbí, je prostě skvělé. Tři mušketýři byli zase mým pohledem na Dumasovo vyprávění. Nejspíš to zafungovalo a přitáhlo publikum. Tak to prostě je. Ale kdybych měl zahodit celou svou kariéru pro jediný film? To bych nedokázal.
Sledoval jste i později hudbu a kariéru Beatles?
Ano, samozřejmě. Protože jsme si byli blízcí. I když je pravda, že jak jde čas, přijde jiná práce a jiná muzika. Já jsem vlastně nikdy nebyl rokenrolový nadšenec. Jsem spíš na jazz...
Beatles v Perném dni
... a taky sám hrajete na klavír.
Příšerně! Po pravdě mi nezůstalo nic, co by šlo nazývat technikou. Před pětašedesáti lety jsem možná za něco stál. Vždycky jsem miloval klasickou barokní hudbu a jsem taky obrovský fanoušek Šostakoviče. Ono je to dnes s muzikou složité a myslím, že to potkalo spoustu lidí. Zabralo by víc než jeden lidský život udržet si přehled o tom, která garážová kapela právě frčí a co tancuje nějaký šílený Korejec. Na to nějak nejsem připravený.
