V posledních letech se architekt Karel Černý věnoval filmu málo, navrhoval jiné věci a jeho mnozí zákazníci netušili, že má doma zlatou sošku s vyrytým vlastním jménem. Tehdy se psal rok 1985, Černý byl nominován a nevěděl o tom.
Kdo vám tu zprávu vlastně sdělil?
Volali mi autor kostýmů Theodor Pištěk a kameraman Miroslav Ondříček, kdy prý tam pojedu. Kam, ptám se, a oni na to: No přece do Ameriky, jsme nominováni na Oscara! Pro Pištěka, který na rozdíl ode mě nebyl zaměstnancem Barrandova, to bylo snazší, ale já musel za ředitelem.
O čem jste mluvili?
Prý jsem navržen na nějakého Oscara, povídám mu, asi bych měl být u toho. Dobře, tak si kup letenku, odpověděl. Jenže ta tehdy stála devětadvacet tisíc korun, to byly pro mě velké peníze. Nakonec vedení tehdejšího státního filmu zaplatilo let do New Yorku, odtud dál se už starala americká produkce. Jenže já neměl ani smoking. Jdi do skladu kostýmů a půjč si ho, řekl mi ředitel Barrandova, ale to už jsem radši nějaké peníze sehnal, nechal si ušít nové šaty a letěl jsem. Sám, bez peněz, jen pár dolarů jsem pašoval.
To byla vaše první cesta do Ameriky?
První i poslední. V New Yorku na letišti mě nikdo nečekal, už jsem si zamluvil u ČSA nejbližší zpáteční letenku do Prahy, když přiběhl udýchaný člověk s cedulí s mým jménem a omluvou, že se musel postarat na jiné lince o Pištěka s Ondříčkem a Formanem. Ukázalo se, že je to řidič producenta filmu Saula Zaentze. Takže mou pražskou letenku zase zrušil, dovezl mě do hotelu a už už se loučil, ale já ho zastavil. Kdo ten hotel bude platit? No přece vy. Ale já nemám peníze! Chvíli koukal, pak to zařídil, a když jsem pokračoval, jak to mám udělat s nosičem kufrů a se snídaní, dal mi sto dolarů.
To vám stačilo?
Já přišel na pokoj, zjistil, že tam mají jiné zástrčky, a za tu zásuvku do nich jsem dal pětatřicet dolarů. Jinak bych se neoholil. Druhý den ráno na cestě do Los Angeles moje série trapasů pokračovala: potkal jsem na letišti střihače Amadea, dostali jsme první třídu, všechna čest, já byl jak v Jiříkově vidění. Koňak, biftek, krevety, tichá hudba, film se Sally Fieldovou, která pak za něj dostala Oscara.
Jenže ten střihač stále pil něco zeleného a polil mi tím nové šaty, krásné mladé letušky se mě pokoušely umýt. A takhle jsem vstoupil do luxusního hotelu, proti mně kráčel stařík v džínách, a on to byl Kirk Douglas. Naštěstí recepční uměla česky, poradila mi, ať ty polité šaty dám za dveře, že se o to postarají, a oznámila mi, že mám bydlet s Pištěkem. Tak to ne, povídám, uletěl mi, já s ním nemluvím. A dostal jsem samostatný pokoj! Jak se asi Zaentz tvářil, nevím, ale byl jsem přece jen jeho host.
Vážně jste s ostatními kolegy od Amadea nemluvil?
Ale ne, další den už jsme celou tu parádu absolvovali spolu: limuzíny, červený koberec, fotografy, legendy, tehdy ceremoniál uváděl Jack Lemmon. Představte si sál pro tři tisíce lidí, my nominovaní seděli po straně, před námi obrovské jeviště, pořád tam sjížděly nové kulisy a já přemýšlel, jak to asi dělají. To víte, nemoc z povolání. První rána přišla, když kameraman Amadea Miroslav Ondříček cenu nedostal, pak přišli na řadu architekti, a bác!
Co jste na pódiu povídal?
Já neměl připravenou řeč, ale nějak jsem všem poděkoval a vedli mě dozadu. Tam jsem konečně zjistil, jak jim to na jevišti funguje, měli to všechno na elektroniku! A tak jdete zákulisím, hasiči a policajti vás poplácávají, mají radost, že jste vyhrál, ačkoli vás neznají, vyfotí vás u oscarové sochy, pak vás předhodí televizním štábům, potom novinářům a nakonec vás odvedou zpátky do sálu, kde mezitím udílení pokračovalo a někteří nominovaní si kousali nehty napětím. Oni to opravdu prožívají naplno. Já se vrátil chvíli před tím, než vyhlašovali kostýmy, Pištěk byl nervózní, zapečetěnou obálku přinesl na scénu kostýmovaný slon z filmu Davida Leana, ale vyšlo to i Pištěkovi. Celkem Amadeus nasbíral osm Oscarů.
A pak už jste jen slavili a slavili.
Slavili, ale smutně, kvůli Ondříčkovi, kterému jsme Oscara moc přáli, on pro Amadea hodně udělal. Ráno všechny noviny psaly, jak Češi ovládli Hollywood. Do New Yorku jsme se vrátili asi za tři dny. Miloš Forman zařídil, abych se mohl zdržet déle, a já si prošel město, sám, jen s bedekrem, aby mi do toho nikdo nemluvil. I na těch dvou věžích, co už neexistují, jsem byl. Jen jsem se Miloše zeptal, jestli můžu v noci do Central Parku, a on mi na to řekl: Chodíš v noci do Stromovky? Tak vidíš. A poradil mi, ať si v metru sedám do prostředních vagónů, že prý se přepadává hlavně v prvním a posledním.
Jak vypadal váš slavný návrat s kapitalistickým Oscarem do socialistické země?
Škoda mluvit. Ředitel mi přikázal: Nikomu ho neukazuj, nesmíš se s ním fotit, nesmíš mluvit s novináři. Jen barrandovští dělníci mi blahopřáli, ti s vyšším postavením se mi spíše vyhýbali. Ale nezapomeňte, že tehdy o tom u nás málokdo vůbec věděl! Ve zdejších novinách se objevily jen malé noticky.
Proč jste se do Států už nikdy nevrátil?
A co bych tam dělal? Vždyť to tam neznám. Ivan Passer mi nabízel práci na svém filmu, ale odmítl jsem. Kdybych tam žil a pracoval od mládí, tak ano, ale začínat v Americe po šedesátce? To nemůže solidní člověk přijmout. Když jsem se Formana ptal, proč mě nepozval už před natáčením, řekl, že záměrně, abych do filmu nevnesl americkou vůni a styl. Amadeus měl mít ducha staré Evropy.
A jak se vede vašemu Oscarovi?
Je už trochu ošoupaný, chudák. Americká filmová akademie sice všem nositelům nabízí, ať tam sošku pošlou, že ji obnoví, ale manželka nechtěla. Co kdyby se Oscar nevrátil.
