Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

ROZHOVOR: Hannibal zaplatil mé matce nemocnici, říká Anthony Hopkins

Exkluzivně   3:24aktualizováno  3:24
Na kontě má přes sto rolí, teď nejnověji kněze vymítače v temném thrilleru Obřad. Přesto si ho lidi budou pamatovat jen pro tu jednu jedinou. Oscarovou. Anthony Hopkins alias Hannibal Lecter.

Neslavnější role Anthonyho Hopkinse: Hannibal Lecter v oscarovém thrilleru Mlčení jehňátek | foto: archiv

Rozhovory přijel bývalý Brit a nyní občan Spojených států rozdávat do Říma. Právě zde měl premiéru Obřad, jeho nový film o víře, pochybách a vymítání ďábla. Na rozdíl od hvězd, které při podobných příležitostech ostentativně dávají najevo nechuť k mediálním povinnostem, působil třiasedmdesátiletý Hopkins spokojeně.

"No není život nádherný? Představte si, že mě platí za to, abych si zaletěl do jarního Říma," usmíval se na novináře. Načež se zajímal, odkud kdo je. "Praha... Vidíte, zrovna nedávno jsem tam byl," zaujala ho přítomnost redaktorky z českých novin. "Přejížděli jsme mezi Vídní a Budapeští, kde jsem točil Obřad, a já chtěl, aby i moje žena poznala Prahu. Tak jsme si udělali výlet."

Vzpomenete si, kdy jste byl v Praze poprvé?
To už je dávno. Tuším, že jsem u vás točil nějaký příšerný film. Jak jen se jmenoval?

Česká spojka?
Ano, to je on, díky za pomoc. Byl opravdu strašný.

Nejslavnější oči

Skica, kterou nakreslil pro iDNES.cz americký herec Anthony Hopkins.

Nejvíc jsem byla zvědavá na ty jeho slavné šedomodré oči. Nezapomenu všechny otázky, až se na mě podívá jako Hannibal Lecter na Clarice? Zpočátku to vypadalo, že je neuvidím: na prvním setkání seděl s očima zabořenýma do bloku a zuřivě si něco čmáral. Zrovna když jsem si zoufala nejvíc, zvedl hlavu a podal mi čtvrtku s obrázkem. "Můžete si ho nechat, jestli chcete," usmál se, a vida můj nechápavý výraz, dodal: "To jste vy!" Tehdy jsem ty oči nevnímala, stačil šok z faktu, že mám portrét od Hopkinse. Druhý den jsme měli samostatný rozhovor. Tentokrát už ten pohled nesmím propásnout, nařídila jsem si. Jenže svítilo slunce a on stál na terase v neproniknutelně tmavých brýlích. Sakra. "My už jsme se včera viděli, že?" otočil se náhle. "Tereza z Prahy? Vítejte!" zahlaholil a vydal se mi v ústrety. "Děkuju za obrázek," polkla jsem, načež se usmál a brýle putovaly na čelo... Takže ano, jsou hluboké a šedomodré. A otázky jsem nezapomněla.

To tedy byl... Pardon.
Neomlouvejte se, máte pravdu, tenhle film se hodně nepovedl. Teď mi ale došlo, že Prahu jsem znal ještě dřív. V roce 1992 jsem tam točil Kafkův Proces. To ale bylo jen na pár dní.

Vy vůbec často pracujete ve střední Evropě. Kvůli Obřadu jste bydlel v Budapešti, v létě zase máte točit v Bratislavě film 360.
Bratislavu vynechám, tedy alespoň já, svých pár scén si odbudu v Londýně. Už jsem starý, abych trávil měsíce daleko od domova. V létě jsem mohl dělat na třech filmech, jenže to by znamenalo jezdit mezi Uzbekistánem, Marokem a Londýnem. Finančně zajímavé nabídky, ale odmítl jsem.

Takže si filmy vybíráte podle toho, kde se točí?
To je jen jedno z kritérií. Hlavně si dávám pozor, aby šlo o velké a kvalitní projekty. Nemá to co do činění s penězi, prostě už nechci drahocenný čas a energii investovat do něčeho, co se nemusí povést. A že o tomhle něco vím, pár skutečně špatných filmů se mi povedlo udělat.

Zajímá vás také, s kým budete točit? Například s Davidem Lynchem jste si prý zrovna nesedli.
Trochu jsme spolu bojovali, to je pravda. Měli jsme rozdílný pohled na práci: on chtěl za každou scénu opakovat třeba desetkrát a to já nemám rád. Tak jsem se bouřil. (směje se) Kdybych s ním ale točil znovu, asi už bych se snažil víc. Ostatně zrovna nedávno jsem mu poslal dopis. V televizi jsem viděl našeho Sloního muže a vzalo mě to tak, že jsem sedl ke stolu a napsal Davidovi: Omlouvám se, že to se mnou bylo tak těžké, třeba ještě někdy něco vytvoříme.

A co Woody Allen, s tím jste problémy neměl, když jste dělali Potkáš muže svých snů?
Po pravdě Allen byl ten poslední, u koho by mě napadlo, že obsadí zrovna mě. Viděl jsem ho do té doby jenom jednou, v jeho kanceláři na newyorské Park Avenue. Patnáct minut před nějakými dvaceti lety. Tehdy mi roli nedal, ale hezky jsme si popovídali. Natáčení s ním bylo hodně zvláštní, museli byste to vidět. Říkáte si: Pane jo, tak tohle je Woody Allen! A přitom sledujete mužíka, jak tenounkým hláskem udílí nesmělé příkazy: Udělejte to ještě jednou. Ehm. Tak. Ehm. Stop. (napodobuje ho) Je kouzelný.

Hannibal mi změnil život

Teď máte v kině film, v němž hrajete kněze vymítače. Čím si vás ta role získala?
Ničím, prostě mi ji nabídli, nic hlubšího v tom nehledejte.

Ale na začátku se vám do ní dvakrát nechtělo.
Bál jsem se, že mám hrát v nějakém dalším lekacím filmu. Zrovna jsem skončil s Vlkodlakem a thrillerů jsem měl plné zuby. Můj pilný agent mi ale vnutil scénář se slovy, že tohle bude jiné. A měl pravdu. Navíc jsem znal filmy režiséra Mikaela Hafstroma,a když jsme se pak potkali osobně, bylo rozhodnuto. Okamžitě si mě získal.

Většina herců popisuje svou práci jako poslání, životní vášeň. Vy se na taková slova zrovna netváříte...
Pro mě je hraní práce, s vášní nemá nic společného. A s posláním už vůbec ne. Role mě neudělá nesmrtelným ani se díky ní nestanu lepším člověkem. Když se mě někdo ptá, proč hraju, odpovídám prozaicky: Živí mě to.

Z fimu Obřad

Z fimu Obřad

Pro peníze se dá dělat spousta jiných profesí. V čem vám vyhovuje herectví?
Kromě toho, že mi vydělává na život? Baví mě ten proces samotný. A je fajn, že mi platí za to, abych cestoval po světě, dostanu se na místa, o kterých bych se neodvážil snít.

Mluvíte, jako by samo herectví bylo až na posledním místě.
Však jsem se mu také začal věnovat jen proto, že mi nešlo nic jiného. Byl jsem špatný student na špatné škole se špatnými učiteli. Pořád mi opakovali, že jsem podprůměrný. Čímž mi mimochodem udělali velkou službu – štvalo mě to tak, že jsem se snažil naučit se všechno, co šlo. Hudba, divadlo, film a na stará kolena i malování, dodnes je škála mých činností pestrá.

Prý máte speciální metodu, jak se naučit roli. V čem spočívá?
Není to nic světoborného, pročítám si scénář pořád dokola, až ho umím dokonale zpaměti.

To snad dělá většina herců.
Nerad mluvím o hraní teoreticky, připadá mi to nudné. A taky trochu nepatřičné – hraní je reflex a ten není hoden analýzy. Já po vás taky nechci, abyste mi řekla, jak píšete články.

Plakát k filmu Obřad - Anthony Hopkins
Z fimu Obřad - Colin O’Donoghue a Alice Braga
Anthony Hopkins v Římě na premiéře fimu Obřad

Vlevo slavný "hopkinsovský" pohled na plakátu k filmu Obřad. Uprostřed Hopkinsovi spoluhráči z Obřadu, Colin O´Donoghue a Alice Braga. Vpravo herec na premiéře v Římě

Přesto zřejmě umíte něco, co ostatní ne.
Před mnoha lety jsem pracoval s Lawrencem Olivierem. Byl jsem cucák, ale choval se ke mně mile a nakonec mi dal radu: Jediné, co se musíš naučit, je být uvolněný a příliš neočekávat. Tehdy jsem mu uctivě poděkoval, ale nechápal jsem. Došlo mi to až po letech. Ostatně totéž tvrdil už Stanislavskij: Nejprve je třeba ovládnout všechny techniky, získat maximum vědomostí a pak to všechno zahodíte. Přesně takhle pracuju. Makám, nahlas opakuju jednu pasáž stokrát, dvěstěkrát, i čtyřistakrát. Snažím se text zautomatizovat. A pak můžu vypnout. Nikdy bych nešel na plac, aniž bych ho uměl dokonale, musím mít vnitřní jistotu, nebát se, že něco zkazím. V napětí se hrát nedá.

Jaký to má efekt?
Někdy ten proces trvá dny, někdy měsíce, ale vždy přijde okamžik, kdy se napojím na postavu a začínám ji vidět a slyšet. Pak jdu před kameru a jsem dostatečně klidný, abych mohl naslouchat kolegům. Což je druhý důležitý moment – když nasloucháte, hrajete přirozeně. Nejlepší herci umějí hlavně naslouchat. A také nemyslet, když myslet nemají. Kdosi mi radil, ať při hraní myslím maximálně na to, co bude k večeři. Skvělá rada.

Čímž jste mi připomněl Hannibala Lectera.
Ten měl dobrý apetit, jen co je pravda.

Vždycky mě zajímalo, jak vznikl ten jeho charakteristický mrazivý pohled.
Je to celé trik – nesmíte mrknout. Mrtvé oči děsí. Divák se kouká do prázdna a zároveň v něm něco hledá.

S věkem se zklidníte

Jaký vlastně máte k téhle roli vztah?
To víte, že ji občas proklínám, kdo má na ty otázky pořád odpovídat. Ale změnila mi život, vyhrál Oscara a nastartoval kariéru, nemám právo na ni plivat. Jednou jsem šel po New Yorku, plakáty s Hannibalem byly úplně všude. Maminka tehdy onemocněla, ležela v Los Angeles ve špitálu a já si při pohledu na billboard s obřím Hannibalem řekl: Takto ty jsi mi zaplatil nemocnici pro mámu. Nebýt Hannibala, neměla by špičkovou péči a zemřela by. Podle mě se všechno děje z nějakého důvodu.

Z filmu Obřad - A. Hopkins

Z filmu Obřad - A. Hopkins

Coby pochybujícího filmového kněze se vás teď všichni ptají, jak jste na tom s vírou. Neštve vás to?
Štve, ale jednou mám úkol, tak ho plním. Problém je, že sám nevím, kam se zařadit. Odpovídám, že věřím, ale s ateistou se přít nebudu. Už jsem toho zažil dost, abych se bil kvůli rozdílnosti názoru, od toho tu máme mladé.

Věřící jste odjakživa?
Léta jsem býval ateista, ale asi jsem změnil náhled na svět. Nedokážu říct, v co věřím, nejspíš v cokoli. Jen vím, že věřit musím. Je to lepší než nevěřit v nic. Bezpečnější. Když nemáte víru, jste na vše sama. Hrozí, že se ocitnete v sarterovském pokoji bez oken, a to mě děsí.

Co vás ještě děsí?
Nic.

Každý máme nějaké strachy.
Tak dobře, jsem hříšník a jako každý mám své strachy. S přibývajícím věkem jsem se naučil věci přijímat, jak jsou. Neřešit, nebát se dopředu něčeho, co neovlivním. Je mi sedmdesát tři, kdo ví, kolik let tu ještě budu. Vím jen, že jednou umřu, a to mě paradoxně uklidňuje.

David Lynch - Sloní muž
Z filmu Potkáš muže svých snů
Z filmu Thor

Vlevo film Davida Lynche Sloní muž, uprostřed výsledek spolupráce s Woodym Allenem, komedie Potkáš muže svých snů. Vpravo fantasy, jež teprve vstoupí do kin, Thór režiséra Kennetha Branagha

To zní hodně bezvýchodně...
Ale vůbec ne, jde jen o to, přijmout to. Všichni jsme si vědomi své smrtelnosti, ale většina z nás před ní prchá. Nedávno jsem byl v Mexiku. Premiéra, rudý koberec, krásné ženy. Pozoroval jsem, jak si tu krásu všichni fotí, jako by ji tím snad chtěli zakonzervovat. Připadalo mi to naivní. Když se smíříme se smrtí, nesmírně se nám tím uleví.

Chcete říct, že vás stáří nezneklidňuje?
Už ne. S věkem se zklidníte, protože vám ani nic jiného nezbývá. Vidíte se každé ráno v zrcadle, to pro začátek stačí. Pak zjistíte, že stíháte míň než dřív, že máte míň sil. Že máte vrásky. A že to tak je normální. Byl bych blázen, kdybych se proti tomu snažil bojovat.

Dělá to celý Hollywood. Facelifty, botoxy...
Já vím. Ale chtít odstranit čtyřicet let života? Nesmysl. Takže si vychutnávám život, jaký je, protože nikdy nevím,kdy skončí. Mimochodem, znáte tu historku o Picassovi a jeho krásné mladé přítelkyni? Je přesná. Jednoho krásného pařížského slunečního rána ji vzal na návštěvu za Gisellou, svojí starou přítelkyní. Byla ošklivá, vrásčitá a opuštěná. Proč jsi mi ji představoval? zeptala se ho ta mladá slečna. Před šestnácti lety byla tak krásná, že kvůli ní muži páchali sebevraždu. Věřila bys tomu? Řekl on. Jak pravdivé!

Když už jsme u těch malířů, taky malujete. Jak jste se k tomu dostal?
Odjakživa jsem si čmáral. Když mě viděla žena, řekla, ať to zkusím pořádně. Začala mé pokusy rámovat, přiměla mě, abych se tomu věnoval soustavněji. Občas mi někdo řekl, že mám úžasně bohaté barvy a jak je to skvělé,ale já si myslím svoje. Malování je koníček.

Pokud vím, tak vystavujete.
Měl jsem výstavu v Londýně, teď chystám dvě na Havaji. A příští rok snad vyjde Los Angeles. Ale výstavy nejsou to hlavní, maluju jako dítě,pro radost. A stejně to mám i s hudbou.

Vím, skládáte. Dirigoval jste někdy hudbu, kterou jste napsal?
Jeden dva kusy. Jako Stravinskij. (směje se a máchá rukama) Pouštěl jsem si záznam, kde diriguje jako starý muž, a bylo to úžasné. Nebo von Karajan. (zavře oči a opět předvádí) Přijeďte se podívat, čekají mě koncerty v Birminghamu, Cardiffu, mělo by se to nahrávat.

Divná Anglie

Znal jste se s různými velikány filmu. Jaký byl třeba Richard Burton?
Toho jsem potkal jednou, bylo mi patnáct a půl a žádal jsem podpis. Ale život mi ovlivnil, to zase jo. Právě tehdy jsem si totiž pomyslel, že by bylo fajn být jako on, tedy slavný.

Teď slavný jste. Je to takové, jak jste si to vysnil?
Není. Život jde dál, díky slávě není člověk ani zdravější, ani šťastnější. To mě jako malého nenapadlo. Co je ale  ůležitější, když jste slavná, musíte si dávat zatraceně pozor, abyste se nebrala moc vážně. Jinak se z vás stane monstrum.
Spousty lidí, kteří se proslavili, nejsou nic jiného než prasata. Obzvláště mezi známými herci a režiséry je takových prasat hodně. Považují se za bohy a chovají se naprosto příšerně, stydím se za ně. Naštěstí to není většina.

Kdo je podle vás zdravě slavný?
Převážnou část lidí, s nimiž se stýkám, mohu nazvat milými bytostmi. Jodie Fosterová, Angelina Jolie, Brad Pitt, to všechno jsou nádherní lidé. Obzvláště na Angelinu nedám dopustit, je to skvělá, krásná a ještě moudrá žena.

Malba z dílny herce Anthonyho Hopkinse

Z výtvarné dílny herce Anthonyho Hopkinse

A ti zkažení?
Jsou to smutné případy. Zapletou se s drogami nebo jim prostě rupne v hlavě, nevím. Každopádně je to jejich problém, já se s nimi nestýkám, nemám to zapotřebí. Vlastně se nestýkám skoro s nikým, nejsem společenský typ. Hollywood je plný lidí, kteří se pořád chtějí někde scházet – na snídani, u oběda, na party. Na to já nejsem. Přestěhoval jsem se sice do Kalifornie, Los Angeles mám rád, ale žiju v klidu, uprostřed přírody.

Proč jste vlastně opustil rodný Wales? Před deseti lety jste dokonce získal americké občanství.
Do Anglie jsem nikdy nezapadl, připadal jsem si tam jako outsider. Žil jsem v Londýně, pracoval na tamních divadelních scénách, ale neměl jsem to rád. Divadelní komunita v Anglii je divná, všichni se tam berou hrozně vážně. Kritici jsou programově nesnesitelní, herci musejí přehrávat. Lezlo mi to na nervy, nejsem takový. Tak jsem se odstěhoval a začal dělat
filmy. To mě baví rozhodně víc.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Adam Mišík ve filmu Bajkeři
Bajkeři nalákali přes 46 tisíc diváků a sesadili severského Sněhuláka

Nejvíce lidí přilákala o víkendu do tuzemských kin novinka, česká komedie Bajkeři od režiséra Martina Koppa. Film vidělo přes 46 tisíc diváků, na vstupenkách...  celý článek

Dalibor Gondík jako Helena Vondráčková
TELEVIZIONÁŘ: Babiš, Aerosmith, nebo Pink? Jejich tvář má také známý hlas

Ustálenou lenivou skladbu sobotních taškařic zase jednou rozbije státotvorný test národa s rituální hrou na povolební koláče, sloupce, procenta a sňatky z...  celý článek

Trailer k filmu Tvář vody
VIDEO: Kráska a netvor, s nimiž Guillermo del Toro vyhrál v Benátkách

Za Tvář vody, fantaskní pohádku pro dospělé, v níž se potkali Sally Hawkinsová a Michael Shannon, dostal režisér Guillermo del Toro v letošních Benátkách...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.