Právě Barrow tvoří společně se zpěvačkou Beth Gibbonsovou ústřední dvojici, která se stará o stále unikátní zvuk Portishead. Vysvětluje, proč kapele všechno tak dlouho trvá a přijet zahrát českým fanouškům zabralo dokonce dvaadvacet let od jejího vzniku.
S čím vlastně přijíždíte?
Budeme v Praze poprvé. My v tuhle chvíli hrajeme směs starších věcí, protože jsme před vydáním nové desky, u které nikdo netuší, kdy bude hotová. I proto jsme se rozhodli hrát průřez našimi třemi alby na místech, kde jsme ještě předtím nebyli. Je to v podstatě takový koncertní program pro festivaly, protože nové věci jsme zkrátka ještě nestihli zaranžovat.
Zdá se, že nahrávání je pro vás vůbec bolestivý proces. Proč vám to vždycky trvá tak dlouho?
Já ani nevím. Snad, že jsme nikdy nechtěli nahrávat album jenom proto, aby bylo a za cenu, že jím nic neřekneme. Jen abychom se cítili víc jako součást mlýnských kol hudebního průmyslu, vydali desku, odjeli k ní turné, šli zpátky do studia... Ani nevím, jestli bychom tohle byli schopní udělat, i když bychom samozřejmě mohli. My se ale necháváme řídit a unášet důvodem: od textů po hudbu. Chceme objevovat nové věci a trvá nám dlouho, než najdeme tu správnou energii, díky níž se pak pohneme kupředu.
Můžete být konkrétnější?
Beth nemůže zpívat písničku o někom, koho nezná, a jenom doplňovat jména do nějakého romantického scénáře. Já nepíšu muziku podle šablon, neřeknu si, teď udělám nějaký drum'n'bass a je to. Snažíme se zůstat unikátní v tom, co děláme. A snažíme se, aby byl výsledek radši dobrý než špatný.
Moc by mě zajímalo, jak vlastně v případě Portishead písničky vznikají.
Odpověď na to bude dost zmatená, protože my sami to nevíme. Je to pokaždé jiné. Může to spustit atmosféra nebo brnkání na kytaru. Ale taky verš, srážka dvou různých nástrojů nebo klapání vlaku. Není žádný předepsaný začátek. Neumíme si říct: teď budeme skládat hudbu. To v našem případě nikdy nefungovalo.
A zkoušeli jste to?
No jasně. Ale nebylo to dobré a poznali jsme to hned. Bylo to skličující, automaticky jsme zavrhovali všechny nápady a já z toho chytnul tak akorát depresi.
Takže teoreticky už je několik alb Portishead, která ale nikdo kromě vás neslyšel?
No to teda není, protože by to byl odpad. Ty písničky prostě nebyly dobré. Když slyšíte umělce, jak říká, že má 45 nevydaných písniček... daleko spíš je to 45 nápadů, každý na dvacet vteřin a ještě stojí všechny za prd. Nevím, proč v tomhle nebýt upřímný. Už jsme v hudebním byznysu dlouho na to, abychom si o něm nalhávali. Navíc je to zábava.
Bylo to s tím skládáním stejné i v době vašich začátků?
Bylo to stejně zmatené jako teď. Myslím, že tohle se nezmění nikdy. Tedy pokud nejste Metallica, AC/DC nebo podobná kapela.To pak stačí říct: "Hele mám riff! To je panečku riff!" a máte písničku. My se ale chceme vyvíjet a růst a experimentovat. Když jsem napsal naši první desku Dummy, nevěděl jsem, jak udělat nahrávku. A já to nevím dodneška. Když si přečtete knížku o nahrávání nebo hudebním průmyslu, budete mít nějakou představu, jak to dělat. Ale stejně nebudete vědět, zda vám to půjde a zda vás to bude bavit a uspokojovat.
Jak tedy poznáte, že je písnička dobrá?
Obyčejně tak, že vydrží déle než dvacet vteřin a pořád nás baví.
Proto jste si v dlouhých pauzách mezi deskami dali ještě šestiletou pauzu?
Jak jsem říkal, nebaví nás dělat věci jen proto, aby byly. Potřebujeme inspiraci nebo nějakou hnací energii. Když budu mluvit za sebe, tak po vydání druhého alba Portishead jsme v roce 1998 jeli dlouhé turné. Přijel jsem z něj a zjistil, že už o hudbu nemám vůbec žádný zájem. Ve skládání, produkci, byznysu... Měl jsem pocit, že jsem jako hudebník a producent na samém konci. A tak jsem toho nechal. Je to jako když máte koníčka a najednou si přestanete užívat to, co vás k němu dovedlo. Nechtěl jsem, aby se mi tohle stalo s hudbou.
A jak jste na tom teď?
Opravdu dobře. Mám za sebou několik produktivních let. Mám svoje vlastní vydavatelství a produkoval jsem i několik malých kapel, o kterých jste v životě neslyšeli. Ale jsem šťastný. Co se týče hudby, cítím, že jsem připravený zase něco napsat i pro Portishead. Doufám, že to tak budou cítit i ostatní a až dokončíme tuhle šňůru, hned se na to vrhneme.
Takže to nebude trvat dalších deset let, jak jste ucedil v jednom rozhovoru?
No snad ne. Ale když bude, tak bude. Nenechávám se tím znepokojit.
