Říká se mu nejsvětovější ze slovenských filmařů. Martin Šulík nasbíral od Káhiry přes Turín po Wiesbaden dvacítku cen a řadu nominací, se Záhradou vyhrál Českého lva, ve Varech už soutěžil se Slunečním státem a nyní se do zdejšího klání vrací s Cigánem, který bojuje o hlavní cenu a který ještě během festivalu vstoupí do českých kin.
Cigánovi soupeřiDvanáct děl se utká v soutěži hraných děl. Kdo bude soupeřit s novinkou Martina Šulíka? Beduín (Rusko) Lollipop Monster (Německo) Malý klenot (Itálie, Francie) Neměj strach (Španělsko) Neviditelná (Německo) Pokoj 304 (Dánsko, Chorvatsko) Potomek knížat (Polsko) Prázdniny u moře (Francie) Restaurátor (Izrael) Romeo 11 (Kanada) Spoluautor (USA, Kanada) |
Cigánovi se přezdívá "romský Hamlet". Budoval jste zápletku záměrně podle Shakespeara?
Na počátku jsem chtěl opravdu točit Hamleta v romské osadě. Hodlal jsem spojit známý, vysoce stylizovaný příběh s realitou. Měl jsem pocit, že konfrontace kulturního archetypu a dokumentaristického přístupu umožní překvapivě zachytit přeměnu slovenské společnosti, jejího hodnotového systému a etických norem. Vycházel jsem z toho, že romská osada je společenství, které ostře zrcadlí problémy našeho světa, má strukturu s pevnou hierarchií a může vstřebat složité sociální pozadí Shakespearova příběhu. Líbil se mi i hlavní hrdina: dospívající chlapec, který si klade základní otázky o tom, co je správné a co ne.
Tak proč jste Cigána natočil jinak?
Vše se změnilo ve chvíli, kdy jsme se scenáristou Markem Leščákem a pomocným režisérem Paľem Pekarčíkem začali obcházet romské osady. Realita nás převálcovala, stylizovaný příběh se stal zbytečným. Zůstala z něj jen výchozí situace, zato přibyla nová témata. Náhle jsme viděli, jak chudoba deformuje tradiční vztahy v osadách, společenská izolace mění komunitu v ghetto s vlastními pravidly a nedořešená minulost se promítá do soužití dvou odlišných kultur. Základním materiálem filmu se tedy staly skutečné osudy lidí z osad.
V době, kdy většina filmařů zve média na natáčení a hvězdy nabízí k rozhovorům, jste točil tiše. Bylo to dáno jen povahou látky, nebo propagační cirkus nesnášíte?
V Cigánovi stála většina účinkujících před kamerou poprvé. S producentem Rudolfem Biermannem jsme se dohodli, že je nebudeme rozptylovat a s propagací začneme až po natáčení. Jsem mu za to vděčný. I když po pravdě se o nás moc lidí ani nezajímalo.
Střihač Jiří Brožek byl nadšený, že po dlouhé době zase střihá skutečný film, materiál založený na obrazu, nikoli jen "mluvící hlavy". Umějí diváci ještě takový film vnímat?
Jirka Brožek je laskavý divák a byl bych rád, kdyby měl pravdu. Obraz byl pro mě vždy velmi důležitý, už jako student jsem si oblíbil japonský film Kaneta Šindó Ostrov, v němž nepadlo ani jedno slovo. Líbí se mi filmy Roberta Bressona, Kim Ki-duka, Jima Jarmusche – všechny jsou založené na sugestivním obrazu, nic nevysvětlují, nechávají lidem prostor pro vlastní imaginaci. Myslím, že diváci mají rádi film právě pro jeho vizualitu. Je jedno, je-li to trojrozměrný Avatar či asketický Mrtvý muž, lidé se rádi dívají a nechávají překvapovat. Nicméně Cigán není beze slov a pro mě je důležité i to, že je v romštině.
Jak přijali váš štáb v romské osadě?
Zprvu nás všichni varovali, že točit v romské osadě znamená riziko a práce s neherci nemusí dopadnout dobře. Nic z toho se nenaplnilo. Romové nás na dva měsíce přijali mezi sebe, a pokud mohli, vycházeli nám vstříc. Pozorovali, co děláme, opravovali naše chyby, smáli se, když byli herci falešní, tleskali, když hráli dobře. Chystáme pro ně premiéru přímo v Richnavě – v obci, kde jsme natáčeli.
Od Slunečního státu k Cigánovi jste si dal dlouhou pauzu, kdy jste se věnoval dokumentům z cyklu Zlatá šedesátá. Čekal jste na silnou hranou látku?
Kinematografie má více podob a mně se zalíbila její funkce audiovizuální paměti. Všechny dokumenty, které jsem točil, mapují osobnosti slovenské a české kultury. Práce na jejich portrétech mě tak pohltila, že jsem si ani nevšiml, jak uteklo pět let.
Režisér Martin Šulík na place
Dlouho se tradovalo, že "slovenský film má jen Šulíka". Rýsuje se někdo nový, kdo prorazí mezinárodně?
Na Slovensku v posledním desetiletí nastoupila nová generace. Zuzana Liová, Mira Fornayová, Mariana Čengel-Solčanská, Mátyás Prikler, Viktor Csudai, Jakub Króner, Peter Bebjak, Juraj Lehotský, Marko Škop, Jaro Vojtek, Peter Kerekes. Jejich filmy vyhrávají ceny na světových festivalech, ale vzdor generační příbuznosti jsou rozdílní. Zajímají je různé látky, liší se formou vyprávění. A kdyby se podařilo zajistit plynulé financování, mohli by debutovat i další naši studenti.
