Hra měla premiéru v Londýně teprve loni, ale diváci ji u nás už mohou vidět v Brně, Ostravě, Liberci či Kladně. Kalich ji uvede v dubnu příštího roku pod taktovkou režisérského dua SKUTR.
Kniha inspirovala už váš film Pojedeme k moři. Proč se k tomu tématu vracíte podruhé?
Asi je to nějaká vděčnost, cítím k té látce závazek. Lákala mě i ta role, to je něco co jsem v tom filmu nevyužil. Já tam neměl autistického kluka. Říkal jsem si, že když se vrátím na divadlo, tak bych chtěl nějakou výzvu. A hrát autistu je výzva pro každého herce, byť možná prvoplánová.
Takže vrátit se do divadla pro vás byla hlavně výzva?
Taky mne k tomu ukecala moje slečna, která je velká divadelnice. Říkala, že jednou za pět let bych nějaké divadlo dělat měl.
Podivný případ se psem byl jako hra uveden v Londýně teprve loni. Už nyní ji přebírají české scény, hraje se v Brně, v Ostravě, v Liberci. Už jste ji někde viděl?
Neviděl. Ale vím že to hrají v Kladně a tam bych chtěl, protože to hraje Štěpán Benoni, kterého znám a líbil se mi v několika hrách. A pak bych hrozně rád zajel do toho Londýna, chystám se někdy v prosinci.
Zkusíte si spolupráci se SKUTRem. Budete tedy i tančit? Nebo co od té spolupráce očekáváte?
Já očekávám, že se tam bude málo mluvit. Když jsem tu hru četl, moc mi nesedělo, že ten kluk mluví moc. V knize je to schované do vnitřních hlasů, co si myslí, a tady to najednou musí vše říkat. A já jsem velký krátič, už když jsem dělal hru Na Zábradlí, tak jsem měl tendence krátit, vyhazovat velký špalky. SKUTR prý taky hodně vyhazuje, snaží se dělat věci beze slov, tak si asi budeme rozumět.
A jinak nikdy jsem neslyšel, že se tam má tančit, tak to jste mě dost vyděsil.
Láká vás ještě vůbec hraní i když jste nyní uspěl jako režisér?
No, láká. Ale musím říct, že z toho mám malinko strach. Mně se dost těžko vracelo i před kameru. Teď jsem něco natáčel pro Českou televizi a byť to zní banálně, jenom dva dny jsem tak protrpěl, že jsem myslel, že končím. Že se už nenakopnu. Nakonec to byla moc příjemná práce.
Ten strach se asi spíš překoná, když najednou po pěti letech přijmu takovou výzvu. Mám pocit, že kdybych si to nedal, rozhýbával bych se pak ještě hůř. Je to podobné, jako když člověk skončí gympl a pak dlouho nejde na vejšku. Pak se ke studiu těžko vrací. Takže já si teď musím zkusit takovou velkou roli.
