Od cimbálu k elektronice, s britskými muzikanty spjatými s elektronickou scénou i slovenskými klasiky dala Jana Kirschner dohromady ambiciózní nahrávku. U nás ji naživo představí na jediném koncertě 4. prosince v pražském Divadle Archa.
Podle toho, co jsem slyšel, jste se na Moruši ještě hlouběji ponořila mimo popovou realitu. Jak Moruša vznikala?
Loni jsme koncertovali s kapelou After Phuricane, která hraje staré romské písně. Zpívají v ní Romové z osad společně s klasicky vzdělanými muzikanty a výsledkem je hodně zajímavý mix. Ta spolupráce mě přinutila zamyslet se nad tím, jaká je hudba našeho prostředí. Začali jsme pátrat po kulturách a vlivech, které jím prošly a něco po sobě zanechaly. A z toho vznikala Moruša. Je na ní jemný folk, možná trochu klezmer, a teď mi někdo říkal, že v tom dokonce slyšel i kalinku. To je dobře. Chtěli jsme, aby to byl mix všeho, co prošlo střední Evropou.
A proto jsou z toho dvě desky?
Přemýšlela jsem, kudy do toho, a dokonce jsem po patnácti letech kompletně vyměnila celou svou kapelu. Skutečně z toho vznikla dvě alba. To první je hodně tradiční, náladou až filmové. K tomu všemu jsme s producentem hodně poslouchali Zdeňka Lišku a jeho Malou mořskou vílu nebo Luboše Fišera. Zasáhla nás vlna nostalgie a na desce je to cítit. Míchá se na ní folklor, klasika i moje písničkářství.
Nezní to jako tradiční nahrávání. Jak to vypadalo ve studiu?
Sešli se v něm klasičtí muzikanti ze Slovenska, britští hudebníci, kteří hráli s Moloko nebo se Zero 7, a vokální soubory z Prahy, se kterými jsme se potkali, když jsme nahrávání přesunuli do Česka. Dohromady desku točilo asi dvacet lidí. Občas to bylo dost divoké. Na písničku Sama jsme například všichni vlezli do studia, a aniž bychom měli dané nějaké přesné schéma, hráli jsme a pořád zrychlovali. Ale pak je tam třeba Vidina, což je skladba, na kterou jsme naopak museli najmout dirigenta. Na té desce je toho pro mne hodně nového a je to určitě nejobtížnější nahrávka, na níž jsem v životě pracovala. I protože jsme neměli manažera a všechno si zařizovali sami. Zpívala jsem vlastně ve chvílích volna.
Jak to šlo dohromady s vaším rodinným životem? Producentem je váš partner Eddie Stevens, máte spolu malé dítě...
S dcerou nebyl problém. Ona miluje hudbu a rychle jsme si našly cestu vzájemného působení i uprostřed nahrávání. Co se týče partnerství, myslím, že teď už jsme ve stavu, že nás to posílilo. Ale měli jsme i těžká období. Asi nejvíce, když jsem se věnovala dceři a přitom zkoušela psát texty. V mojí hlavě bylo totiž totálně prázdno. Říkala jsem si, o čem já jako matka teď můžu psát? Moje podněty byly primitivní: co komu dát najíst a napít a kdy jít spát. A já se bála, že sklouznu do světa matek, a urputně jsem s tím bojovala. Pak jsem si uvědomila, že to musím naopak přijmout, ale zároveň si musím najít svůj čas.
Takže největší problém byl s texty?
Ano. Nebyla jsem je schopna dopsat. Eddie na mě tlačil, protože na něj zase tlačila Roísin Murphy z kapely Moloko, že chce točit novou sólovku a že ho potřebuje. Nakonec jsme odešli do Polska. A ve studiu, které bylo v lese a kam jsme každé ráno museli hodinu šlapat přes půlmetrový sníh, protože autem se tam dojet nedalo, jsme to nahráli a dopsali. Byla to takřka nemožná mise.
Jak jste ten tvůrčí blok zlomila?
Vstávala jsem v pět a psala. Musela jsem se vyprovokovat k mnoha věcem. Třeba písnička Promenáda je náladou taková "tripoidní" věc, ve které člověk létá. Eddie mi říká: Představ si, že to zní, jako by sis v 70. letech dala nějaké LSD. A tak jsem s dcerou v náručí v kavárně s kojícími matkami přemýšlela, jak si dávám LSD. Ale pak jsem se kupodivu i za střízlivého stavu dokázala od toho všeho uvolnit a "uletět". A lidi se teď diví, co je to za ulítlý text. Ale LSD jsem si nedala, i když mi ho producent doporučil. Musela mi pomoci meditace.
