Příběh chlapce, který se zrodil z prachu a světla, vás musel hned okouzlit. Už jen tím, že byl dlouho ztracený.
Přesně tak. V šuplíku Olgy Stankovičové ležel od roku 1982. Zprvu jsem nad nabídkou váhal, nechtěl se totiž zařadit do škatulky, že dělám jenom dětské věci, ale pak mě svět Pracháčka okouzlil a já věděl, že to musím udělat.
Kolik času jste nad ilustracemi strávil?
Měl jsem na to tři měsíce. Knížka je však hodně obsáhlá a je v ní spousta postav, zasloužila by si tak aspoň půl roku práce.
Konzultoval jste ilustrace s někým z okolí Olgy Stankovičové?
Ne, měl jsem úplně volnou ruku a pracoval jenom s textem. To mi vyhovovalo.
Jak to vypadalo v praxi?
Jelikož jsem studoval na FAMU animovaný film, tak si myslím, že by měla být ilustrace živá, plná akce. Mám rád, když můžu z obrázků vyčíst příběh, nejen nějakou symboliku, a o to jsem snažil.
Máte v plánu nějaké další knižní ilustrace? Nebo vás teď zaměstnává vaše hlavní doména – film?
Společně se scenáristkou Kristinou Nedvědovou chystáme krátkometrážní film Vodník, který vznikl na základě její povídky. Je to příběh o 35leté ženě, která se společně s malým synem vydává za svou matkou. Ta žije ve starém domě u jezera. Chce ji přesvědčit, ať s nimi odjede do města. Jenže ona se odstěhovat nechce a dcera nemůže pochopit proč. A tak se začne zajímat o minulost rodiny.
Nevadí vám, že dnes už diváky krátký film příliš nezajímá?
Nedá se nic dělat, ale je to tak. Já ho mám hrozně rád. Dříve fungoval v kinech jako předfilm. Bohužel ho však nahradily reklamy. Díky bohu, že máme festivaly, jinak by krátký film umřel už úplně.
8. listopadu 2015 7:51
