Letos šestadvacetiletá Dillon se narodila v brazilském São Paulu, odkud se s rodiči v pěti letech odstěhovala do Německa. První lo-fi nahrávky zavěsila na YouTube a MySpace. Debutovým albem This Silence Kills se pak v roce 2011 odhalila jako autorka melodicky silných a působivých skladeb.
S loňským druhým albem The Unknown nadobro padlo její počáteční přirovnávání k Lykke Li nebo Emilianě Torrini. Smutná dívka za klavírem, která na svou „veselou píseň“ teprve čeká, přesvědčila o své výrazné originalitě. Je součástí scény kolem berlínského techno labelu BPitch Control, vedeného producentkou Ellen Allien.
Z obýváku do berlínské Volksbühne, to je docela velký skok. Co jste si říkala, když jste stála na pódiu?
Pravda je taková, že jsem několik let hrála po komorních scénách pro poloprázdné sály, takže žádný zázrak ze dne na den se rozhodně nekonal. Hrát ve Volksbühne ale svého druhu zázrak je, bez výjimky. Je to jedno z mých nejoblíbenějších míst v Berlíně. Už jenom strávit tam celý den, připravovat se na večer, polehávat na scéně a procházet prostorem, je to krása.
Je pravda, že máte od té doby na prstu tetování?
Na prstu mám římskou číslici V. Znamená leccos. Možná i V jako Volksbühne.
Zpíváte anglicky, žijete v Berlíně, pocházíte z Brazílie. Cítíte se jako kosmopolitka nebo vás stále něco poutá k Sao Paulu?
Mé kořeny jsou v Brazílii, vždycky budou. Do Německa jsem se přistěhovala s rodiči, když mi bylo šest a od té doby byla v Brazílii jen párkrát, ale miluju to tam. Stejně tak ale miluju Evropu a Německo.
Mluvíte vůbec portugalsky?
Ano, mluvím, ale moc nemám s kým, takže moje portugalština je už hodně „kožená“.
Klavír byl váš první nástroj?
Ano, první i poslední.
Když skládáte písničky, přijdou první texty nebo hudba?
Neřídím se žádným systémem, s každou skladbou je to jinak. První, co se vyjasní, je téma. Často ve studiu začínám s určitou melodií, aniž bych měla konečnou podobu textu. Slova, básně, pak většinou píšu po ránu, to se dokážu nejvíc otevřít. Nejsem úplně noční typ.
V Evropě žije dost brazilských zpěvaček, ale na rozdíl od vás, je na první poslech jasné, že pocházejí z Brazílie. Vás brazilská hudba neláká?
Nejsem si jistá, na co přesně narážíte, jaké parametry musí podle vás hudba splňovat, abyste ji označil za typicky brazilskou. Musím se přiznat, že mě jakékoli škatulkování dost otravuje. Poslouchám hodně různorodou hudbu, skladby umělců ze všech koutů světa. To, že v mých skladbách není brazilský vliv patrný na první dojem neznamená, že nemám k brazilské hudební tradici vztah. Nejsem přece o to méně Brazilka. Naopak to znamená, že se snažím vytvořit nový, specifický zvuk. Jsem přesvědčená, že je důležité uchovat si otevřenou mysl, nechat na sebe působit různé vlivy a uchovat si co největší tvůrčí svobodu.
Jednou jste řekla, že jste ještě nenapsala šťastnou písničku, ale prý k tomu brzy dojde.
To přece není pravda. Album The Unknown je hodně temné, to ano. Ale This Silence Kills je plné veselých a radostných momentů, nebo ne?
Je známý váš zájem o piráty. To mě překvapuje, ti asi život viděli z té veselejší stránky.
Víc než piráti jako takoví mě zajímá moře. A piráti jsou takovou lidskou spojkou. Profesí bytostně spjatých s mořem moc není – oceánografové, ochránci zvířat, lovci, turisté a piráti. Z těch všech mám nejradši piráty.
Hodně vašich skladeb připomíná druh electro šansonu nebo intimní balady a na koncertech své písně hodně prožíváte. Jde o vaše vnitřní pocity nebo je to součástí prezentace těch písniček?
Všechno, co zpívám, je od srdce. V první řadě se to tím pádem vždy dotýká nějakých mých vnitřních pohnutí. Zpívám sama k sobě. Když ale zpívám před publikem, nechávám ho tak nahlédnout dovnitř sebe sama. Spíš než o sebeprezentaci jde o takové nezávazné pozvání.
Jak se vám spolupracuje s Ellen Allien a labelem BPitch?
Ellen je velmi silná žena s velkým gustem pro všemožné druhy umění a tvůrců. Naše pracovní vytížení nám bohužel neumožňuje vídat se příliš často. Zbožňuju ale její otevřenost a syrovost svého druhu.
Fotografujete a zajímáte se o moderní fotografii. Plánujete výstavu?
Dostala jsem první foťák už když mi bylo jedenáct a od té doby jsem nepřestala fotit. Focení je součástí mojí každodennosti, nemá to co dělat s vystavováním. Spíš bych řekla, že si tvořím takové obsáhlé fotoalbum svého života.
Vystoupíte na jednom z největších českých festivalů. Dáváte přednost klubům nebo festivalům?
Festivaly jsou v každém případě divočejší, i ve smyslu organizace. Vždycky z nich mám větší nervy, ale nemůžu říct, že bych je neměla v lásce. Festival a klub, to jsou vlastně dva nesrovnatelné příběhy. A v tom také spočívá kouzlo živého vystoupení – nikdy nezažijete stejný koncert dvakrát.
