Zatímco na minulé desce propadli progrocku, na nový materiál se bude zase tančit. Alespoň to za britské Klaxons slibuje kytarista Simon Taylor.
Třetí desku už asi na Rock for People přivézt nestihnete?
To ne. Teprve ji nahráváme a vyjde příští rok v lednu. Ale čtyři nebo pět písniček už hrajeme naživo, takže ty předvedeme.
Jaké na ně máte reakce?
Není to úplně snadné. Třeba v jedné hraju na klávesy i kytaru a musím to střídat. Ale reakce jsou skvělé. Jsou to rychlé, taneční písně.
Takže po druhé desce jste zase zpátky na tanečním parketu?
Ano. U minulého alba měli lidi tendenci spíš poodstoupit a poslouchat. Novinky na první poslech mnohem víc energizují.
Jak jde nahrávání dohromady s živým hraním?
Bohužel jsme pořád v pohybu. Až odehrajeme koncert u vás, poletíme hned točit a míchat nové věci. Ale těšíme se, protože to bude jeden z prvních festivalů, které letos hrajeme. Nevezeme s sebou kdovíjaké ohňostroje, ale lidi na festivalech bývají i tak jak urvaní.
Pamatujete si, kdy jste byl posledně na festivalu jako divák?
Stanovat jsem jel před dvěma lety na Glastonbury. Normálně, kamarádi mi přestěhovali stan a neřekli mi to. Trochu mě to vyděsilo, protože když jsem byl na Glastonbury poprvé, tak mi tam ukradli stan se vším, co v něm bylo. Byl to dost hloupej vtip.
Mají Klaxons před koncertem nějaký rituál?
Je jedno, jaká zrovna hraje muzika, ale vždycky se pár minut roztancováváme. A taky jsme si zvykli na červené víno, které nás naučili míchat s colou.
Uf, tomu my říkáme houba!
Vážně? Jednou jsme to udělali ve Francii. Byl tam místní manažer z vydavatelství a málem z toho dostal infarkt. Ale anglickému vínu to docela pomáhá.
