Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Rösner: Cyrano? Ano to jsem já

  15:50aktualizováno  15:50
Boris Rösner hraje Cyrana. Toho tragického fanfarona, ohňostroj vtipu, šermíře proti celému světu. Romantickou duši vzpírající se banalitě, ale trpící nezhojitelně ranou osudu, velkým nosem. Jaký Rösner opravdu je? Poznává se sám v Cyranovi?

V téhle hře se všechno točí kolem velkého Cyranova nosu, na jeho obludnosti je jako na věšáku zavěšena hrdinova méněcennost před ženskou krásou, jeho tragika i grotesknost. Dal jste si v maskérně udělat pět nosů. Podle čeho jste si vybral ten pravý?
Dohadovali jsme se na velikosti a na tvaru, nakonec udělali nos, co mám já. Je to odlitek mého vlastního nosu, jenom o pár čísel větší. A trošičku je pršáček, aby to bylo takové arogantní a lehce nafoukané.

Jak dlouho si cyranovský nos lepíte?
Dlouho to ani netrvá, poněvadž je to dokonalý latexový odlitek, který sedne přesně na tvar a kůži, tak deset minut. Je hrozné ho na sobě mít čtyři hodiny při zkoušce, poněvadž to svědí.

Kdyby vám na jevišti nos spadl, co byste si asi počal?
Když hraji nebo režíruji, mám rád, když se stane chyba a musí se jí umět využít. A Cyrano, jak známo, je vtipálek a je schopen všeho. Tak snad by mě pánbůh políbil a Múza by byla se mnou a napověděla by mi, co mám udělat nebo co mám říct.

Patos? Ježí se chlupy

Boris Rösner

Dvaapadesátiletý člen Národního divadla pochází z herecké rodiny. Začínal v Liberci, kde hrál čtyři roky, v roce 1978 byl angažován v Městských divadlech pražských, od roku 1986 hraje na první scéně. Představitel rozporuplných postav i pokřivených charakterů, od Othella až po gestapáky. Hraje, režíruje, učí na divadelní akademii. Je ženatý, má dospělou dceru Gabrielu.

Ve svých rolích v poslední době jako Antonius, Othello, Falkenštejn či Milenec lady Chatterleyové, tam všude jako chlap se svých partnerek dotýkáte, líbáte je, s anglickou lady jste dokonce ve filmovém intimním styku. A najednou, jako Cyrano, s Roxanou jen zbožné pohledy, všechno platonické... No to s vámi musí zatřást nejen jako s hercem.
Poprvé hraju tak horoucí cit na dálku, bez doteku. Budete se divit, ale je to vzrušující. To, co je nedostupné, to nás vzrušuje víc.

Nikdy jste neměl problém seznámit se s ženami. To jste stokrát přiznal, dokonce jste učil své žáky na divadelní akademii, jak se to dělá. Ale kdybyste měl cyranovský nos i jako Boris Rösner, byl byste také tak plachý, nesmělý k ženám jako váš hrdina?
No v tomhle si asi nebudu s Cyranem moc podobný. Já si myslím, že bych si s tím i poradil (smích).

Cyrano je snílek, rozervanec, romantická duše, pro své některé postoje ne zrovna oblíbený, bez opravdových přátel, ale publikem milován. Řekl bych, celý Rösner, tak jak ho zná divadelní a umělecká Praha. Máte k této postavě blízko?
V životě herce se stává velmi zřídka, že se potká s rolí, která pro něj znamená jistý posun, schod. Poznamená ho. A tahle je z toho druhu. Já jsem také velmi ješitný člověk, a hodně nahlas, hodně dlouho a mnohdy zbytečně.

Režisér Kracik o vás řekl, že v sobě máte přirozené fanfaronství, pověst obdivovatele žen, že vedete nádherný život, který by však on nechtěl žít. No prostě že se o mnoho věcí na této postavě nemusíte ani snažit, že je máte v sobě zadarmo.
(smích) To se říká, že když má člověk blízko k vlastnostem figury, že se mu nemusí až tak namáhavě vytvářet. Jenže ono se řekne Rösner má podobné vlastnosti jako Cyrano nebo třeba Mefisto, ale aby to diváci herci věřili, tak to je těžká namáhavá cesta.

Jste přítelem romantického divadla, velkých dramat, planoucích lásek a nevyhýbáte se patosu. Jenže patos v dnešní době?
Když řeknete patos, tak se člověku zježí chlupy. Cyrano bez patosu se neobejde, ale je to patos, kterému se zadní část mozku brání, stydí se za něj. Duše je patetická, sama láska je patetická. Chceme být milováni a láskou mučíme toho druhého. To je také patetické, až skoro nelidské. Když se na patos takhle vědomě pohlíží, pak není dutý, není prázdný. A pokud se to umí, pak je to úžasné. Já netvrdím, že to umím, ale snažím se o to. Ostatně bez jistého... (zaváhá) patosu, smím-li to slovo vůbec použít, se nedá recitovat "Svůj širák odhazuji v dáli a s grácií tam leží on..."

Když Tomáš Töpfer jako Cyrano v Divadle na Fidlovačce nastartoval tenhle proslulý monolog, tak širák neodhodil, spíše upustil, až byl divák zaskočen úsporností toho gesta. Jak daleko vy odhazujete svůj širák?
Já ho házím přes celé jeviště do lóže Roxany. Je to asi dvanáct metrů a nedívám se na tu akci, poněvadž hledím zrovna do očí svému šermířskému soku.

Hrajete v Národním už hodně let, patříte k oporám souboru. Byl jste hodně zklamán, když jste se dozvěděl, že šéf činohry a režisér Michal Dočekal svěřil Cyrana Davidu Prachařovi?
Myslel jsem si na něj, když to začalo divadlem běžet, že bude u nás Cyrano. To bych lhal, kdybych řekl, že ne. Každý herec má nějaké přání nebo čeká něco od osudu, protože nerozhoduje sám o sobě. To je krutost našeho povolání. A režisér je od toho, aby si zvolil herce, rozhodl o koncepci. Já sám hraji v Národním v Cyranovi krásnou roli hraběte de Guiche. A druhý den Pod Palmovkou Cyrana nebo se to motá kolem sebe třikrát v jednom týdnu. A to mě strašně vzrušuje.

Po představení mám prázdný mozek

Jak vám Cyrano dává zabrat?
Hodně. Stravuji problémy do sebe, takže hubnu; když zkouším, pár kil vždycky dole. Cyrano je na jevišti tři hodiny, stojí tam, běhá, skáče, šermuje, lítá, křičí, pláče, pohybů udělá dost. Člověka nevyčerpává fyzická námaha, ale výdej duševních sil je obrovský. Když hrávám takovéhle role, tak po představení sedím hodinu a mám úplně prázdný mozek.

Eduard Vojan, legendární Cyrano, hrál podruhé tuhle roli v šestašedesáti letech, vám je dvaapadesát. Tomáš Töpfer, další Cyrano, který je na měsíc stejně starý jako vy, nedávno řekl, že mladší herec na Cyrana nedosáhne a starší jej neudýchá. Jak vy jej udýcháte?
Zatím dobře. I když kouřím a doma v rodině i mí studenti na akademii mi berou cigarety z ruky. Mladý herec je plný energie, uhraje všechno, ale pátý obraz, Cyranova smrt, je těžký. To není jen v tom, že má ránu v hlavě, že ho to bolí. Cyrana na konci bolí celý svět, bolí ho vesmír, bolí ho, že zabil mnoho lidí, že zničil Roxanu. To je daleko víc, než že mu spadla kláda na hlavu.

Jak jste nabifloval tu obrovskou kládu stovek a stovek veršů?
To je věc cviku, nejmenší část talentu. Jiná věc, že tenhle text je košatý a bohatý, takže výrazy kolem slunce, září, pálí, prudká záře, ohnivá záře, se někdy mohou plést.

Spoléháte na nápovědu?
Nejsem herec nápovědy, radši si něco vymyslím, aby to divák nepoznal. Ale měl jsem místo v Othellovi, kdy se Othello zaklíná a přísahá, já nevím už na co, poněvadž já jsem ten typ, který pouští text okamžitě z hlavy, když se kus přestane hrát. No a na tomhle místě při generálce jsem měl okno, ve verších, kde se řadí přívlastky a zmnohonásobuje se jejich význam. Zapletl jsem se tam, dostal jsem z toho komplex, pak jsem to zkazil podruhé. A od té doby nápovědka Zuzana Němečková mi tohle místo tiše vždycky hodila. Byly to asi čtyři verše. A já jsem se na to vlastně spolehl. Kdyby tam náhodou v portále nebyla, já viděl, že tam nesedí, to bych zešílel.

Jednou mě odvezla sanitka

Hrajete snad dvacetkrát do měsíce...
... také dvaadvacetkrát.

... přednášíte, režírujete, natáčíte, zkoušíte nové role. Hlídáte se také trošku, abyste se nesložil?
Kouřím. Neměl bych. Kouřím hodně. Neměl bych. Bolí mě hlava už léta z toho mého oka, ale lidé jsou na tom daleko hůř než já. A já si myslím, že to tak má být, jak to je. Nejsem typ, který by se hlídal nebo omezoval, možná, že je to i tím, že hraju ty čertovské role a ony jsou pokušitelské. Sáhni si trochu do toho ohně a spal si ty ruce. Člověk by měl myslet spíš na to, zda to dělá správně nebo jestli někoho oblažuje nebo někomu pomáhá. A až se tam někdo nahoře rozhodne, že je toho dost, tak to prostě udělá.

Vy jste fatalista.
Velký fatalista. Aniž bych s tím koketoval, myslím, že člověk má vyměřeno, jak dlouho tady má být. Až to se mnou sekne, a snad to bude zaplať pánbůh na jevišti, tak to se mnou sekne.

Zatím žádné varování?
Před pěti lety. Když jsem připravoval Macbetha na Hrad, tak jsem seděl v Národním, upravoval text, dělal škrty a najednou se něco se mnou stalo. Odvezla mě sanitka. Nic vážného, ale varovný prst.

Máte jediné zdravé oko. Jaká je vaše orientace na jevišti?
Dobrá. O oko jsem přišel ve třech letech. Můj dědeček byl amatérský fotograf a tenkrát se žárovky na vyvolávání ještě barvily lakem. Babička mě učila karty a bylo šero a na té staré žárovce byl zbytek laku a já ho chtěl prstíčkem škrábat. Žárovka mi praskla do oka a vytvořil se na něm dlouhodobý zánět, viděl jsem jen zblízka. Před patnácti lety jsem oslepl definitivně. Pan doktor mi tenkrát řekl, že příroda si s tím poradí a dá druhému oku vlastnosti obou. Odhad vzdálenosti mám dobrý, mohu řídit auto.

Je to pro vás handicap?
Ne, i když mě pobolívá hlava. Někdy intenzivně. Zvykl jsem si. Považuji to za svou přednost.

Přednost? V čem?
Ve všem. V originalitě. Viktor Polesný mi z legrace říkal: Já tě neobsazuji kvůli tvému talentu, ale kvůli tomu, že máš to hnusný oko.

Seshora se na nás někdo dívá

Herec by se neměl prodávat, podle vašeho životního kréda. V reklamách zásadně nevystupujete. Přicházíte o slušné peníze.
To se mohu tak akorát pousmát nad takovým konstatováním. Ale nepovažuji to za nějaký svůj klad. Mám spoustu kolegů, kteří to dělají a já jim to vůbec nevyčítám. Nevím, zda bych to v mizerné životní situaci také neudělal.

Stále se vlastně přetvařujete, vytváříte desítky osudů, lidé ani nedýchají, slzí, smějí se. Tahle moc nad lidmi je jistě vzrušující, proto překvapuje vaše občasná skepse, už jste také řekl: "Dělají z nás nositele kostýmů a koncepcí."
No, to je tou postmoderní dobou. Boří všechny mýty, vzájemně je míchá, dokonce na ně vystrkuje nahý zadek. Ale tohle necítíme a nevidíme jen na divadle. Máme v přímém přenosu vraždy a války, sedíme, žereme u toho buráky, pijeme víno a kouříme. Připadá mi to trošku jako návrat do konce říše římské nebo hlubokého středověku, kdy se lidi chodili dívat, jak se upalují lidi na náměstí. A teď ukazujeme z jeviští různé nahé zadky a myslíme tak, jak myslíme v těch hrách. Já to neodsuzuji, asi to tak má být, můj problém je se s tím vyrovnat.

Věříte v Boha. Nemýlím se?
Čím jsem starší, tím víc věřím, že tam nahoře někdo je. Všimněte si, že když lidé umírají, tak se k němu obrátí. K mamince a k Bohu. Vždycky na smrtelných postelích, co jsem já zažil, rodiče, kolegy, kamarády. To je takové zaklínadlo, nejsme katolíky a říkáme: Pane Bože, proč se to stalo zrovna mně? Pane Bože, proč mi to děláš? A když už mluvíme o vší mé rozporuplnosti, tak já věřím i v mimozemšťany. Věřím, že to tady vyrobili a že my jsme jejich pokusná laboratoř. A někdo se na to seshora dívá a záměrně s lidstvem dělá to, co dělá, aby si lidstvo něco třeba uvědomilo. Věřím tomu, že už tady byli.

A zase znovu přijdou?
Rozhodně. A doufám, že se toho dožiju.

Když tak hrajete ty své ďábly v lidské podobě, kteří mají moc, co si o ní myslíte?
Moc je úžasná. Je strašně příjemné mít moc, každý člověk to má děsně rád. A moc peněz je úžasná. Moc znamená, že mám lepší auto než soused. Mám nad ním moc. Moc znamená, že mám dům a on ho nemá. Důležité je, aby člověk, když se na sebe dívá do zrcadla, a to je vždycky, když se ráno holí, jinak se na sebe nepodívá, tak aby když si opláchne pěnu, si nemusel do toho ksichtu plivnout.

Cyrana Češi zbožňují

Ještě se hrál slavný kus Cyrano z Bergeracu v pražském Divadle Na Fidlovačce a už měl loni v říjnu premiéru v Národním divadle. A minulý týden další premiéra - tentokrát v pražském Divadle Pod Palmovkou. Tento příběh se v žádné jiné zemi za sto let nehrál častěji, žádný národ nemá tak nádherný překlad jako my Vrchlického. Nikde nesklidil Cyrano tolik slávy jako u nás. "Mnozí laici si dokonce myslí, že je to naše hra, že ji napsal Vrchlický, žádný Rostand," říká Cyrano-Boris Rösner. "To fanfaronství, to bonvivanství, to je sice francouzské, ale v naparování, vytahování se jsme si zřejmě s Francouzi hodně podobní."

Jakub Seifert
První český Cyrano, staré školy deklamačního stylu. Když se 3. května 1904 loučil s Národním divadlem právě v Cyranovi, "toalety dam závodily ve skvělosti a vybranosti".

Eduard Vojan
Přebral Cyrana v Národním divadle po Seifertovi. Dnes cyranovská legenda, tehdy kritiky i odmítán. V obnovené premiéře roku 1919 hrál Cyrana v šestašedesáti letech.

Karel Höger
Rok po bolševickém puči 1948 kritiky označily hru za zastaralou, ale herci, především Karel Höger a později alternující Zdeněk Štěpánek, sklízeli obrovské ovace.

Eduard Kohout
Hrál v Cyranovi nejdříve hraběte de Guiche, pak po Högrovi a Štěpánkovi i Cyrana. Psalo se o něm, že má "vzácný kult melodické, citově odstíněné řeči".

Vladimír Brabec
V roce 1974 hrál majora Zemana i Cyrana. V jednom z představení po prvním dějství jej zchvátil těžký infarkt. Vzdal se angažmá v Národním divadle.

Tomáš Töpfer
Vedle Viktora Preisse a Jaromíra Hanzlíka, dvou Cyranů v Divadle Na Vinohradech, byl dalším význačným "fanfaronem" poslední doby ve svém Divadle Na Fidlovačce.

David Prachař
V Národním divadle současný, už osmý Cyrano. Rozporuplné kritiky od "Není rváčem, fanfaronem, ale spíše zakomplexovaným introvertem" až po "Prachařův Cyrano se zvedne ke hvězdám..."

Boris Rösner jako Cyrano v představení Divadla Pod Palmovkou Cyrano z Bergeracu, které mělo premiéru 26. září.

Jsem fatalista: "Až to se mnou sekne, a snad to bude zaplať pánbůh na jevišti, tak to se mnou sekne."

Jsem fatalista: "Až to se mnou sekne, a snad to zaplať pánbůh na jevišti, tak to se mnou sekne."

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Pohled do bytu jednoho z vlastníků, který je před představení dostupný v rámci...
RECENZE: V kasárnách si utahují ze schůzí vlastníků bytových jednotek

Podobně jako byl pro Tolkienovo společenstvo prstenu nadlidský úkol donést prsten do Mordoru, jen pro Společenstvo vlastníků téměř nemožné cokoli vyřešit na...  celý článek

Louskáček - Vánoční teaser
VIDEO: Vánoční sen v listopadu. Na Vinohrady se vrací baletní Louskáček

Divadlo na Vinohradech hostí obnovenou premiéru výpravného klasického baletu Louskáček, vánoční sen. Pražskou scénu čeká pouze devět repríz.  celý článek

Záběr z představení O medvědovi, který plul na kře
RECENZE: Islanďanka Eliška Křenková s řehtačkou loví zatoulaného medvěda

Veselé i poetické představení plné moderní choreografie a akrobatických výkonů připravila do La Fabriky Jana Burkiewiczová se svým souborem. Inspirovala se...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.