RECENZE: Zpíval hit Hastrmane, tatrmane. Jak žije Rony Marton dnes

Vzácný úkaz, totiž životní příběh kdysi úspěšného zpěváka, který nestál o další hudební kariéru, představí ČT v páteční 13. komnatě Ronyho Martona.

Rony Marton s kytarou v 13. komnatě | foto: ČT

Marton, vlastním jménem Rony Surjomartono, se narodil v Indonésii. V tehdejším socialistickém Československu, které mu nabídli náhradou za vysněné Japonsko, vystudoval ekonomii, v roce 1971 vyhrál talentovou soutěž a pod patronací Petra Hanniga se stal populární tváří pop music první poloviny 70. let hlavně díky hitu o pražském vodníkovi.

„Hastrmane, tatrmane, melou, kolo mlýna klape Kampou celou, na pentle se dívka těžko chytí, zkus nabídnout víc než vodu k pití,“ zpívají si dodnes pamětníci – ale už bez Martona. Zvolil si jinou dráhu.

Pohříchu právě ono „odcházení“, tedy Martonovo osobní rozhodnutí pro civilní život mimo světla reflektorů, se v portrétu téměř pomíjí, zatímco „přicházení“ má prostoru dost.

Do Prahy dorazil jako dvacetiletý muslim v roce 1963, a jak vzpomíná, už cestou z letiště jej překvapilo, že byla „všude tma“. Jazykový kurz absolvoval v Dobrušce, „ve městě F. L. Věka“, podotýká zasvěceně, a na škole si pak našel životní partnerku z Moravy. „Měla dlouhé vlasy, moc nemluví, to je taky dobrá věc,“ potvrzuje slova bývalých spolužáků, že právě studenti z Indonésie měli smysl pro humor.

Do Martonových představ o budoucnosti však zasáhla také politika, po vojenském převratu ve své vlasti se k nové vládě nepřiklonil, musel tedy zůstat na zdejší půdě. Otce už nikdy neviděl, matku jednou v Praze, nesměl domů ani na bratrův pohřeb. Do svého rodiště se vrátil poprvé až v roce 1998 a třebaže s příbuznými stále udržuje kontakty, přiznává: „Už tam nepatřím. Je to smutné, ale je to fakt.“

Jakkoli se stal dobovou hvězdou, v Martonově pojetí představuje jeho hudební vzestup pouhou epizodu. Vymykal se nejen zjevem, vystupováním a hlasem. Na rozdíl od tuzemských kolegů směl zpívat anglicky, nicméně jak prohlašuje Petra Černocká, „neměl nikdy žádné ambice, dělal to čistě jen pro radost“.

Profesionální muzikantskou cestu tak vlastně nikdy nenastoupil, věnoval se vystudovanému oboru a rodině. „Psal nám pokračování Vinnetoua,“ líčí Martonovi potomkové, syn a dvě dcery. 

13. komnata Ronyho Martona

50 %

Provází Martina Hynková Vrbová, režie Zdeněk Gawlik

A byť se slávy dočkal za normalizace, komunisty neměl v lásce už kvůli tomu, jak se podepsali na osudu manželčiných rodičů. Proto také zažádal o české občanství až po pádu režimu.

Politických motivů je v dokumentu nejvíce, hudebních již méně a téměř vůbec se nedostává na nejzajímavější kapitolu 13. komnaty, totiž neviditelná léta někdejší celebrity strávená kdesi v prozaické účtárně. Naštěstí pro tvůrce si Rony Marton uchoval usměvavou a věcnou bezprostřednost, díky níž utáhne prakticky celý pořad sám.