Románový levoboček Vladimira Nabokova

Něco temného valí se románem Ve znamení levobočka. Ale není to pouze příběh jednoho lidského osudu, bezmocnosti člověka vůči státu řízeného diktátorem. Je to rovněž příběh o bezmocnosti spisovatele, jemuž literární čest bránila angažovat se a psát alegorie, či dokonce pamflety na mocné tohoto světa.

Ten, kdo už četl jiné knihy Vladimira Nabokova (1899-1977), pozná, že v četných detailech a náznacích je román Ve znamení levobočka autobiografií; od prvních stránek - to jest od tradiční, v tomto případě i poměrně obsáhlé předmluvy - pozná "svého" Nabokova. Z těchto prvních stránek, psaných v září 1963 ve švýcarském Montreux, se tedy dovídáme, že Nabokov na přelomu zimy a jara 1945/46 bydlel v jakémsi ošuntělém podnájmu v massachusettském městečku Cambridge, "pod stařenou s nohama z kamene a nad mladou ženou s přecitlivělým sluchem".

Krátký citát, ale postačí jako ukázka autorova stylu, jenž sám o sobě byl také znamením člověka "s přecitlivělým sluchem", nadto ještě člověka s udivujícím zrakem a s mimořádně bystrým mozkem. V této předmluvě - a potom v celém románu - se Nabokov vyrovnává se svými kritiky a varuje je, neboť by "automatická srovnávání mezi románem Ve znamení levobočka a Kafkovými výtvory či Orwellovými klišé pouze prokázala, že dotyčný automat zcela jistě nečetl ani toho velkého německého autora, ani onoho tuctového Angličana".

Jak má tedy čtenář rozumět románu, jímž se jako nit táhne chatrný příběh, přetrhávaný na mnoha místech úvahami o groteskním stavu shakespearologie, jazykovými hříčkami a učenými narážkami? Na to má Nabokov odpověď: "Ústředním tématem románu Ve znamení levobočka je tedy tlukot Krugova milujícího srdce, muka, jímž je vystavena hluboká něha - a právě kvůli stránkám o Davidovi a jeho otci byla kniha napsána a měla by se číst."

Ano, v jednom souhlasíme, kniha by se měla číst, i když tlukot Krugova milujícího srdce čtenář sotva postřehne v popisech bytosti poněkud monstrózní a ne příliš sympatické.

Nabokov jako by chtěl říci, že tomuto světu vládnou jakési zrůdné bytosti (napůl tyrani, napůl idioti) a lidé mají celý život na to, aby se s tím smířili: horší je, že tento svět je plný banalit, nepotřebných věcí a vůbec šmejdu ne nepodobného lyrickému smetí, které odpadává od špatných básníků. Spisovatelům, kteří odmítnou patetický titul "svědomí národa", nezbude než umění ironické zkratky.

Čtenář prohlédne ironický lyrismus, kterým je popsán habitus diktátora Padoka a také imitaci jeho projevů valících se dennodenně z tlampačů a hovořících o štěstí občanů, kteří jsou "pevně sevřeni v náručí Státu". Vyjadřují Nabokovův názor na stát, jeho celoživotní odpor, odtažitost a hnus (tento Pan Spisovatel byl rozený liberální demokrat, byť se sklony autoritářskými). Odmítá alegorie, nicméně připouští román jako zrcadlo, v němž lze nepochybně rozeznat jisté odlesky bezprostředně způsobené idiotskými a odpornými režimy.

Souhlasíme s názory Nabokova, jenž opustil Leninovo Rusko a žil i prosadil se v exilu jak evropském, tak americkém, obdivujeme jeho brilantní styl, a přece toto dílo musíme zařadit mezi romány méně povedené.

Právě závěr románu, kdy autor "mocným ironickým gestem v rámci jediné věty rozpustí" ansámbl svých postav, jako mávnutím proutku zruší celý příběh a popře tragédii, do níž spěje, je možné chápat jako svévoli tvůrce, který v roli demiurga má zajisté právo na takové gesto, ale existují hranice ironie (mezi rozpačitostí a trapností) a také právo čtenáře, který dílu obětoval den svého života. Toto gesto je nesmyslné, na rozdíl gesta od buddhistických mnichů, kteří sebekrásnější mandalu smetáčkem smetou a hodí do řeky.

Vladimir Nabokov: Ve znamení levobočka

Přeložil Pavel Dominik, doslov napsal Michal Sýkora
Ladislav Horáček - Paseka, Praha a Litomyšl 2002
264 stran, náklad neuveden, cena 259 korun


Vladimir Nabokov: Ve znamení levobočka.