Romance, která procvičí spíše mozky

Co může být na romanci složitého? Všechno, pokud scénář píše Charlie Kaufman. Jeho uctívaný film V kůži Johna Malkoviche se zpětně jeví jen jako lehká křížovkářská rozcvička pro Věčný svit neposkvrněné mysli.

Milostný příběh s prvky sci-fi, jehož českou předpremiéru uvedl na letošním karlovarském festivalu jeden z jeho hrdinů, slavný Frodo neboli herec Elijah Wood.

Ovšem ten zde dostal roli rozsahem menší, i když pro zápletku podstatnou. Výtečným hereckým králem filmu je Jim Carrey, známý komik proměněný k nepoznání jako uměřený, plachý, zranitelný, tichý, dojemně směšný „mimoň“, jak by ho asi nazvaly uhihňané dorostenky z diskoték, a přesto muž nadaný silnou přitažlivostí.

V sychravém mrazivém dni na neplánovaném výletu - či spíše útěku - ode všeho potkává svůj pravý opak, Kate Winsletovou coby potrhle živelnou bezprostřední dívku, proměnlivou stejně rychle jako barva jejích vlasů, prozařující šedý obzor nudné všednosti.

To je začátek - zdánlivě. Neboť Kaufman tu své pokusy obracet vypravěčské zákony naruby ještě znásobil. Činí nečekané skoky na všechny strany v čase i realitě, takže posloupnost děje se co chvíli mění a divák musí být nepřetržitě ve střehu.

Záminkou k té záludně spletité formě je právě motiv z říše sci-fi: rozmarná slečna si nechá svého milého „vymazat“ z paměti, utrápený muž si pak objedná tutéž milosrdnou službu, jenže během zákroku změní názor a začne o zachování svých mizejících vzpomínek bojovat.

„Výmaz“ postupuje od nejnovějších zážitků k těm nejstarším, což Kaufmanovi umožňuje ony střemhlavé úkroky a klamavé kličky, režisér Michel Gondry tak zase získal v podstatě neohraničenou půdu pro obrazově vděčné efekty.

Je zajímavé sledovat, jak se vědecky „gumované“ postavy vytrácejí z rozehraných situací nebo jak hledají útočiště k přežití „v hlavě“ hrdiny, v těch záměrně nejzasutějších komůrkách lidské paměti, kam zamykáme ponižující zážitky z dětství a které, jak hrdina věří, ani „výmaz“ nenajde.

Nicméně právě přívlastky „neohraničený“ a „zajímavý“ tvoří rub téhle mince. Jak Kaufman ve svých šarádách postupuje dál a dál, pro zálibný trénink mozku a fantazie rozvolňuje stavbu příběhu. Jeho nesporně mistrovské hrátky by mohly pokračovat samoúčelně celé hodiny a více než citově se diváka dotýkají rozumově.

Občas z nich dýchne konstruktérský chlad, přestože ke slovu přichází i humor, od něžně soucitného spojeného s Carreyho hrdinou k věcně černému, jenž provází zákulisí „výmazu“ - cynické řemeslo, jehož vykonavači zapojí zákazníka na „autopilota“ a v jeho bytě včetně postele, kde bezvědomý klient leží, si uspořádají bujarý mejdan.

Právě uvnitř téhle party se rozvíjí paralelní případ jiné lásky, kdysi „vymazané“ a bezděčně znovu propukající, navíc se tu zjeví i variace na staré téma, jak lze ukradených „dat“ zneužít. Ale nejčistším zůstává Věčný svit neposkvrněné mysli tehdy, drží-li se přízračné nálady jediné a jedinečné, smutně pošetilé romance.

Fotografie z filmu Věčný svit neposkvrněné mysli.

,