RECENZE: Ještě pořád jsou bozi, dokazují Rolling Stones na stadionech

Kameny se valí Evropou a dokazují, že ani jako sedmdesátníci nepatří do starého železa. Rolling Stones v Mnichově předvedli plnohodnotný stadionový koncert. V sobotu bude britská legenda hrát pro změnu blízko fanouškům z jižní Moravy, konkrétně v rakouském Spielbergu.

Přitom začátek koncertu před sedmdesátitisícovým davem na olympijském stadionu dával tušit, že půjde spíš jen o událost z kategorie „viděli jsme legendu živě“. Kapela působila, jako kdyby nebyla pořádně sehraná, za něco z toho možná mohl vítr, který zvuk kytar roznášel, kam se mu zachtělo, ale celkový dojem byl spíš rozpačitý.

No Filter Tour

85 %

Rolling Stones

Olympijský stadion, Mnichov

12. září 2017

Pak však krátký déšť jako kdyby pročistil vzduch, Mick Jagger po písni You Can’t Always Get What You Want přiznal, že její konec pokazili, a zbytek show už snesl srovnání s koncerty, na nichž Stouni byli o deset či dvacet let mladší.

Překvapivé bylo, že kapela zařadila dvě písně ze své loňské desky bluesových standardů, ač se ve stejné době v rozhovorech dušovala, že podobnou hudbu na stadionech hrát nelze. Přitom skladby Just Your Fool a Ride ’Em on Down patřily v první části večera k tomu lepšímu i po zvukové stránce. A hlavně působily dostatečně sevřeně.

Koncert Rolling Stones trval i s přídavkem zhruba dvě a půl hodiny, přičemž kapela zahrála všehovšudy jenom jedenadvacet písní. Stopáž nastavila nekonečným sólováním a dlouhým natahováním i známých hitů. Nic proti tomu, jistá nevázanost ke Stounům a jejich na blues založeném rocku patří, přesto by možná fanoušek ocenil zařazení více skladeb. Za půl století mají slavných pecek i méně známých chuťovek na rozdávání a v takto úsporném setlistu se na spoustu skvostů nedostalo. Za zmínku ovšem stojí trochu zapadlá skladba Out of Control z desky Bridges to Babylon, která byla jednou z ozdob večera.

Samozřejmě došlo na řadu velkých hitů – Honky Tonk Women, Start Me Up, (I Can’t Get No) Satisfaction či Brown Sugar, kde trochu bolestně působila absence saxofonisty Bobbyho Keyse, jenž s Rolling Stones brázdil svět a páchal lumpárny od konce 60. let a který bohužel v roce 2014 zemřel.

Koncert Rolling Stones je zážitek. Nikdo z významných spolutvůrců hudebního zázraku zlatých šedesátých do toho dnes nešlape jako oni. Polovina Beatles už nežije, současní Beach Boys jsou víc revivalem než původní vzrušující kapelou, další nemají na to, aby zaplnili stadiony s téměř sto tisíci návštěvníků.

Vezmeme-li v potaz, že nejstarší ze Stounů Charlie Watts se před lety vyléčil z rakoviny, nejmladšímu Ronniemu Woodovi ji diagnostikovali letos a organismem Keitha Richardse prošel sortiment středně velké lékárny, podává tato parta britských seniorů obdivuhodný výkon. Mick Jagger zpívá téměř jako zamlada a skoro to vypadalo, že mu to zbytek kapely od začátku kazí. Jenže pokus o sólovou dráhu v 80. letech ukázal, že Jagger bez Rolling Stones za zády není nic. A Stouni celí jsou pořád ještě bozi.