Roku kohouta si Tereza Boučková uchovává svoji už tradiční autobiografičnost, patrnou od debutu Indiánský běh, který před dvaceti roky publikovala v samizdatu.
Vyhraněná poetika lapidárně za sebe kladených odstavců, kterou lze přirovnat ke scenáristickému sledu obrazů, jež nemají být natočeny, nýbrž byly už reálně odžity, se objevovala i v následných autorčiných textech – Končiny štěstí, končiny ticha, Krok sun krok…, Křepelice, Když milujete muže.
Poslední zatím publikovanou prózou Boučkové byl před deseti lety titul Krákorám. Od té doby tiskla fejetony (shrnula je do svazku Jen si tak trochu schnít, 2004), napsala scénář k filmu Smradi (2002) a dokončila dosud nerealizovaný scénář Zemský ráj to na pohled.
V čínské astrologii existuje tucet znamení podle zvířat (krysa, buvol, tygr, zajíc, drak, had, kůň, koza, opice, kohout, pes, vepř). Roky periodicky plynou ve znamení těchto tvorů.
Boučková se narodila v jednom roce zasvěceném kohoutovi (1957) a s jiným rokem kohouta (s tím, který připadl na 9. února 2005 až na 27. ledna 2006) se časově v zásadě kryje její deníkovědokumentaristický román, byť přímo nemá formu deníku ani není přísně dokumentaristický (jména a názvy spisovatelka nejednou změnila či zamlčela a čtenář je rozklíčuje v míře dané tím, nakolik se orientuje na zdejší kulturní a politické scéně).
Motiv čínské astrologie, natož jejího vlivu na osud vypravěčky a její zkoušené rodiny, je však v Roku kohouta podružný a v rovině neškodně ironického ozvuku se tu ohlašuje skutečnost, že Boučková je dcerou spisovatele Pavla Kohouta.
Co se jejich vztahu týče, ten zde opět dochází svého zpodobnění, znovu jsme svědky napružené ochablosti a rezignace u Boučkové a zvráceně chladné zdvořilosti u Kohouta.
K četbě a postoji
Ústřední námětová linie Roku kohouta však běží úplně jinudy: v dramatu, jež vypravěčka a její manžel zažívají se dvěma osvojenými romskými chlapci, kteří věkově dorostli k zákonem stanovené dospělosti a brutálně a náhle se vymkli společenským a rodinným normám.
Omletá formulace praví, že určité příběhy píše sám život. Rok kohouta je takovým případem – ale na omletost "papírové" formulace dává zapomenout svou živočišnou silou, která strhává čtenáře k četbě a k postoji.
Boučková důsledně přibližuje úmorný kolotoč útěků, krádeží, agresivní lhostejnosti a četných dalších projevů obou synů, kteří se odmítají jakkoliv namáhat a čímkoliv odpovědným se zabývat, ačkoliv celá jejich dosavadní výchova směřovala právě k vybudování sociálních struktur a návyků.
Geny a asi také prenatální a novorozenecké frustrace (dodejme, že jejich vliv věda stále zřetelněji potvrzuje) se u obou mladíků bez milosti ujaly vlády.
Kdo je tady nekorektní?
Vypravěčka Roku kohouta nezobecňuje; důsledně popisuje svoji zkušenost plus připojuje poznatky svých přátel a známých, kteří se rovněž odhodlali k adopci romských dětí; bilance je to tíživá. Vypravěčka chce znát statistická čísla, aby si udělala obrázek, zda vězí v atypickým vzorku nebo přísluší k početnější zkušenosti – jenže ta čísla dle všeho neexistují.
Součástí peripetií je i ohlas na interview, jež poskytla ženskému časopisu (pro zájemce: Boučková
na jaře 2006 publikovala rozhovor v Marianne; na internetových stránkách časopisu je k dohledání
včetně diskuse k němu), a zkušenost s názorovým týdeníkem, jenž se od interview odpíchl k článku,
který vypravěčka považuje za skandálně zkreslující (skutečnost: Respekt otiskl v č. 15/2006 článek Jáchyma Topola, který si Boučkovou bere do úst; dnes je dostupný jen předplatitelům časopisu).
Zde se Rok kohouta tudíž ocitá na minovém poli politické korektnosti, kam jej v ohlasech případně zavleče ten, kdo jej tam zavléct chce. Pro umělecké dílo je však politická korektnost kategorií podružnou.
Dílo má jedinou povinnost: vyslovit zkušenost jedince, ať jakkoliv krajní, a to prostředky, které se dají považovat za umělecké. A máme-li přece stanovit mantinel, pak ten, že dílo nebude devastovat lidskost. Což pochopitelně není případ knihy Terezy Boučkové.
Stáhněte si online audioknihu Šíleně smutné povídky od Terezy Boučkové. |
Bolest a privilegium
Pod náporem drásavosti Roku kohouta by nemělo zapadnout, že ta próza znamená šťastný posun v autorčině poetice. Námět a téma, jimiž kromě výchovných hrůz jsou i vydobývání si prostoru pro tvorbu a vnímání vlastního tělesného stárnutí, v Boučkové nalezly adekvátní výrazové prostředky: zjitřená
lakoničnost trvá, ale někdejší vyprávění dávkované do nápadně "vytrčených" odstavců ustoupilo před soustavností a plynulostí, tudíž k tradičnější formě.
Boučková tady tolik neukazuje, jak je to psáno, ponechává bouřlivému životnímu proudu co nejhladší řečiště. K mimořádnému výskytu obsahových ostnů v Roce kohouta v neposlední řadě přispívá lidská
povaha vypravěčky, která se mi jeví, mírně řečeno, jako nesnadná.
(Mimochodem: začteme-li se do charakteristik, jimiž jsou v čínské astrologii přibližovány osobnosti zrozené v jednotlivých znameních, vypravěčka nemá právě k tomu, které je v názvu knihy a vyžaduje pro sebe pozornost, nešetří popudlivostí či sžírá se úzkostmi, věru daleko…)
Svůj sklon stavět se do role oběti či přinejmenším nespravedlivě nechválené osoby reflektuje vypravěčka Tereza minimálně – vzhledem k tomu, že pořád platí: ta žena je svým způsobem privilegovaná, neboť je jí dáno, jistěže za nemalého vkladu vlastní píle, zúročit prožité v umělecké výpovědi. Kolik lidí je zkoušeno stejně či více – a bez možnosti a daru ventilovat prožité v tvorbě?!
TEREZA BOUČKOVÁ - Rok kohouta
Euromedia Group-Odeon, Praha 2008,
336 stran, cena 259 korun
Hodnocení MF DNES: 90 %
