Pro tisíce českých posluchačů jsou písně skupiny Pink Floyd i po více než třiceti letech vrcholem rockové hudby. Právě tito fanoušci vytvořili Rogeru Watersovi záviděníhodné prostředí pro vystoupení, které svým duchem, programem i hudebním pojetím odpovídalo sedmé dekádě minulého století.
Už předem Waters avizoval důraz na skladby ze slavného floydovského alba The Dark Side Of The Moon - a tento slib splnil. Doplnila je řada písní z druhého nejslavnějšího projektu kapely The Wall, několik dalších písní z produkce Pink Floyd a víceméně okrajově i pár skladeb z Watersovy sólové dráhy. Ty nicméně zaznamenaly - vcelku pochopitelně - relativně menší ohlas.
Pokud člověk nemá klapky na uších nebo není nepřekonatelně zaujatý, musí uznat nejen to, že Pink Floyd byli jednou z nejzásadnějších a nejpřínosnějších kapel své éry s dalekosáhlým vlivem, ale také že The Dark Side Of The Moon je vskutku album, jehož síla přetrvala dodnes.
I přes tento předpoklad se ovšem nebylo lze zbavit během na dvě poloviny rozděleného koncertu (právě druhá půle patřila zmíněnému albu) několika otázek a pochybností.
První zní, zda je skutečně zcela na místě, aby Waters (samozřejmě nezpochybnitelný autor těchto skladeb, to víme dávno - ostatně i z vleklých tahanic o autorská práva) stavěl většinu své sólové kariéry na skladbách, které psal pro ve své době kompaktní kapelu.
Jedna věc totiž je jejich autorství, druhá cosi, co bychom mohli nazvat "tvůrčím prostředím", ve kterém vznikly. A v tomto kontextu nelze pominout podezření, že kdyby v sedmdesátých letech neměl Waters po ruce takové instrumentalisty, jako byl zejména David Gilmour, jeden z nejoriginálnějších kytaristů své doby s dokonale svébytným tónem a rukopisem, možná by zněly jeho písně zcela jinak, pokud by vůbec měly šanci vzniknout.
Otázkou přímo související je pochybnost, nakolik je smysluplné, aby floydovské písně v rámci sólového programu Rogera Waterse zněly de facto navlas stejně, jak je nahrála jeho bývalá kapela, tedy aby se tak pevně držely jakési "vzorové interpretace".
Špičkoví muzikanti, kterými se Waters na probíhajícím turné obklopil, by jistě byli schopni přijít s leckterými zajímavými inovacemi a ne jen otrocky "opisovat" klasická aranžmá. Argument, že "to tak je správně" prostě pětatřicet let po vzniku nahrávek těžko obstojí.
Dnešní doba je taková, že přeje návratům, to není žádné tajemství - podívejme se, kdo "se na nás chystá", Genesis počínaje a Police zdaleka nekonče. Přesto je jistá naděje, že zrovna obě tyto kapely nebudou váhat a se svými starými hity, které jistě budou tvořit možná sto procent jejich programu, si aspoň trochu pohrají.
Roger Waters zůstal zakořeněn v době, ve které byl - tehdy právem - nejslavnější. Jeho zarytost a sebevědomí jsou jistě obdivuhodné. Koncertu co do kvality provedení a vizuální show lze jen máloco vytknout. Jeho vystoupení mělo daleko i do parodie sebe sama, jak to vídáme u některých jeho vrstevníků.
Přesto právě v Sazka Areně i člověk, kterému desky Pink Floyd právě v čele s The Dark Side Of The Moon tvořily soundtrack vlastní puberty, možná pochopil, že punková revoluce s jejím ostentativním neumětelstvím a špínou za nehty nebyla koncem "sedmdesátek" tak úplně od věci...
Roger Waters
Praha, Sazka Arena, 13. 4. 2007
Hodnocení iDNES.cz: 60 %
