RECENZE: Koncert naprosto luxusní, ale v aktivismu Waters nezná míru

Roger Waters přivezl do Prahy hity z období Pink Floyd, pár písniček ze své aktuální sólové desky a především koncert, jaký se jen tak neslyší a výpravnou show, jaká se jen tak nevidí. Její druhou polovinu poněkud poznamenal hudebníkův zbytnělý aktivismus, ale zdá se, že to fanouškům nepřekáželo.

V první polovině večera totiž Waters ukázal, že to jde. Totiž vytvořit atmosféru, když ne třeba přímo strhující, tak zcela jistě těžce podmanivou, a neustoupit přitom z hráčských a hlavně zvukových kvalit.

To, co fanoušci v pátek večer v pražské O₂ areně vyslechli, byl extrémně dobře vyladěný zvuk s neméně poctivě odvedeným hraním a zpíváním. Do toho se především zvuk ze záznamu, ale i vokály některých písní ozývaly také ze stran a zezadu haly jako v moderním kině.

Us + Them Tour

85 %

Autor: Roger Waters

Místo konání: O2 arena, Praha

27. dubna 2018

Pořádně velký biograf připomínalo i projekční plátno, ne led obrazovka, ale skutečné plátno nad pódiem. Na něm se míchaly lehce stylizované záběry z pódia s videoprojekcemi a dohromady vytvářely atmosféru, jakou na běžném koncertu zažijete opravdu málokdy. Žádné velké metání reflektorů po sále na efekt, žádné výbuchy konfet a ohňů, což je sice zábavné, ale dělá to každý, takže jeden koncert od druhého prakticky nerozlišíte. K perfektně odehraným písním bezchybná, propracovaná a nijak nerušící vizuální složka.

To je Waters v celé své kráse a to jsou Pink Floyd, z jejichž katalogu se především čerpalo. Zazněly písně jako Time, The Great Gig in the Sky či Wish You Were Here a hudebník je proložil třemi kousky ze své aktuální sólovky Is This the Life We Really Want?

Byl to zážitek z kategorie koncertů, pro jaké se podobné haly zrodily, pokud tedy pomineme i jejich hokejové určení. Intenzivní, silné, krásné.

Jenže po Another Brick in the Wall přišla dvacetiminutová pauza a halu ovládl Watersův z vodítka puštěný aktivismus. Zdá se, že skalním fanouškům to nepřekáželo a od hudebníka to navíc každý čekal, ale s lehkým odstupem to bylo až trochu trapné.

Nejdřív v projekcích k písni Dogs naznačil, že izraelská armáda snad nějak s chutí zabíjí děti, a potom se u skladby Pigs pustil do Trumpa. Takže jsme amerického prezidenta viděli jako prase, mimino, zmalovanou štětku a ještě jeho obličej na tradičním letícím čuníkovi. Jasně, ten člověk je cíl vděčný, ale právě proto se nabízí otázka, jestli jeho zostuzování není jednak poněkud laciné a jednak zbytečně amatérské. Protože přece nikdo to nezvládne tak jako Trump sám.

Konání dobra pokračovalo skrz písně Us and Them a Money, potom se koncert na závěr zase vrátil do civilnější polohy.

Nic proti tomu, Waters má názory a chce je předat publiku. To je zcela legitimní. Obří kouřící fabrika (snad to měla být londýnská elektrárna Battersea z obalu desky Animals), která se snesla nad hlavy diváků, byla dechberoucí. Ale právě obrovská hmota, na níž se promítaly všechny bolístky světa, docela dost upozadila muziku samotnou. Což je prostě škoda.

Aby bylo jasno, Watersovo pražské vystoupení rozhodně aspiruje na koncert roku. Natolik to bylo hudebně silné. Jen prostě zamrzí, že v aktivismu šel přes míru. Zvlášť když na své poslední desce tato témata zvládl uchopit s takovou grácií.