Několik dekád strávil mimo hudební byznys a živil se jako stavební dělník. Příběh o tom, jak se Rodriguez dozvěděl, že ho v Jihoafrické republice uctívají jako Boba Dylana či Elvise Presleyho, zachycuje Oscarem oceněný dokument Pátrání po Sugar Manovi. Právě díky němu se z něj po sedmdesátce znovu stal muzikant, o jehož koncerty je zájem po celém světě.
Příběh dělníka slavnějšího než ElvisRecenze oscarového dokumentu  |
Jsou to tři roky, co se o vašem příběhu prostřednictvím snímku oscarového dokumentu dozvěděl celý svět. Jak se změnil váš život?
Pro mě to bylo jako další pokračování celé té ságy. Když to shrnu, můj příběh se stal globálním. Už ho neznali jen moji známí a lidé v Jižní Africe. Díky mezinárodní distribuci byl přeložen do různých jazyků. Rozšířil se díky současným technologiím. A já jsem začal jezdit na koncerty po celém světě. Jedním slovem, prožil jsem transformaci.
Cítíte se konečně umělecky doceněný?
Ano, cítím velké zadostiučinění. A myslím, že se věci měly stát, tak jak se staly, i když to nebylo vždycky lehké.
Musel to být docela šok, když jste se dozvěděl o své popularitě v Jižní Africe.
Už nějakou dobu jsem se hudbě vůbec nevěnoval, když se v Detroitu objevil chlápek, který si říkal Sugar. Ukázal mi, že si u něj doma myslí, že jsem slavný jako Elvis. Všechno, co se tam dělo v sedmdesátých letech. Za rok jsem jel turné po Africe a viděl na vlastní oči publikum a jeho reakce. Celé se to stalo jen díky jeho zvědavosti a entuziasmu. Jinak bych byl asi jenom legenda.
Vy jste se v šedesátých letech v lokálních poměrech proslavil písničkou Sugar Man...
Byl to jenom motiv, jenom nápad, jak mají po sobě jít akordy. A je tam jedna harmonická změna, která podle mě dává té písničce na síle. Ve své době se hrála v rádiích, ale ukázalo se, že jedna tříminutová skladba celou kariéru neudělá. Já byl vždycky písničkář, kytarista, tehdy jsem však hrál s celou kapelou, klávesami a vším. Věřil jsem tomu. Ale i když umělecky jsem se cítil naplněný, neuživilo mě to.
Jaký to byl pocit, ukončit hudební kariéru? To přeci není nic jednoduchého.
Byl jsem unavený ze všech těch zklamání. Přestal jsem mít trpělivost. Ale nebylo to horší než třeba druhá světová válka.
Co bylo nejtěžší na tom vzdát se muziky?
Nikdy jsem se nevzdal muziky jako takové. Pořád jsem hrál, skládal písničky, jenom jsem zjistil, že mě neuživí. Komerční úspěch byla až druhá věc. Když jsem zjistil, že ho mám, příjemně mě to překvapilo, ale nebyl to důvod, proč moje písničky vznikly.
Právě vaše písničky se staly důležitým hlasem proti apartheidu v Jižní Africe. Proč právě ony?
Protože kladou otázky. A mají v sobě témata, která jsou dodnes platná. A která je třeba klást dnes stejně jako v minulosti.
Jaké to bylo, stát s nimi po letech zklamání najednou uprostřed vyprodaného sálu v Kapském Městě?
Hlavně mě překvapilo, jak milí lidé kolem mě byli. A jak skvěle fungovali jako publikum. Hudba je pro mě vytváření dobrého pocitu, dobré nálady. Ale tohle v sobě ten koncert měl spolu s momentem vzájemného očekávání. Proto rád hraji na nových místech. A i proto se těším do Prahy, protože zase poznám jinak naladěné publikum. To si myslím, že je klíč k dobré hudbě. Celý se jí odevzdat.
Samozřejmě se nabízí otázka, zda přijdete s novou deskou?
Úspěch dokumentu mi otevřel cestu do celého světa. Všechen čas tak trávím koncertováním a poznáváním publika. Samozřejmě, že nějaký materiál mám, ale ještě to není aktuální. Vemte si, že v Praze budu poprvé, moje písničky u vás naživo zazní poprvé. Tak jaké to asi může být?
No já jsem váš fanoušek, tak jsem taky moc zvědavý.
Tak uvidíme. Mějte se, a i když jsem u vás nikdy nebyl, tohle umím (lámanou češtinou): Na zdraví!
